Školní výlet do lesa

Jaká je mezinárodní škola v Norsku? Tato v Sandefjordu mi hodně připomíná českou školu. Je to takové uvolněnější a rodinné jak se všichni navzájem znají. Zatím se s tím seznamuji a ubírám z nároků, na které jsem byla v Malajsii zvyklá - jako plot kolem školy, ochranka, uniformy, tišší dětí, jídlo ve škole, delší čas ve škole apod.

V rámci školní výuky měly děti v pondělí celodenní výlet do lesa. Byla jsem požádána, zda bych se také účastnila a pomohla učitelce s koordinací 17 dětí, z toho 16 kluků ve věku 8 - 9 let. Říkala jsem si, že by to pro mne mohla být dobrá sebeprezentace, kdyby se mi během výletu podařilo vyfotit pár obrázků, které by mohla škola použít pro své propagační účely. Nemohla jsem nic slíbit hned, protože datum pro doručení našich věcí jsem nevěděla. Ve čtvrtek odpoledne nám však najednou zavolala agentka, že v pátek ráno bude doručen náš nábytek a věci. Byl to naprosto úžasný timing, protože v pátek jsme opouštěli hotel s tím, že i kdybychom měli pár týdnů bydlet v holobytu, tak z hotelu mizíme. Potvrdila jsem tedy pondělní účast na školní akci. 

Na email mi přistála zpráva, že se akce bude konat za každého počasí. To je něco na co si musím v Norsku zvyknout - plánovaný čas venku se skutečně koná, i kdyby venku trakaře padadaly. Koukla jsem na předpověď a nadšená jsem z toho moc nebyla. Představa, že budu sedm hodin v desti a 8°C někde v lese mě moc nelákalo. Naštěstí mi byly norské vibrace nakloněny a v pondělí bylo nádherně - modrá obloha a 15°C. Na určené místo jsme se s Adamem dopravili autobusem. Lístek jsme si koupili den předem přes aplikaci a v autobuse vše ukázali. Jak jsou tady všichni poctiví, tak i kdybych ukázala doklad o nákupu punčocháčů, tak to řidič neřeší. Prostě tu nemá nikdo potřebu podvádět - jsou k tomu vedený. Musela jsem trasu sledovat na mapě, protože v autobuse nikdo názvy zastávek nehlásí a ani tam není žádný měnící se banner. Přejeli jsme to o jednu zastávku.

Najít místo srazu byla pro mě vyšší dívčí. Stále jsem hledala nějaké zázemí školy, nějakou budovu a nebo alespoň učitelku. Nikdo nikde, nikde nic. Po více jak půl hodině jsme to našli. Sraz byl na poli. Poznala jsem to podle křiku dětí, které už tam postávaly s rodiči. Přivítala jsem se s učitelkou, spočítaly jsme děti a všichni vyrazili do lesa na místo, kde nás měl čekat místní dřevorubec a lesník. Pán připomínal kanadského Santu Clause o dovolené, protože měl bílé vlasy do stran, velký bílý plnovous a na sobě červeno-černou kostkovanou košili. Ale byl to Nor v důchodu, který připravil kompletní dětský program pro sedm hodin v lese včetně táboráku a to všechno dobrovolně a zadarmo.

Zábava byla fantastická a to hlavně proto, že jsme tam měli jenom kluky (pouze jedna holka), takže řezání dřeva, štípání, opracování dřeva nožem, kácení stromů, lukostřelba a další je fakt bavilo. Po táboráku, kdy Norové opékají na ohni párky do sladké housky (hot dog) a marshmallow ( Adam měl s sebou zbytek rizota, protože jsem to nevěděla :), začal nejtěžší úkol. Najít v lese všechna schovaná písmena. Rozdělili jsme děti do tří skupin. Já jsem dostala na starosti ty nejstarší a nejukřičenější :D. Úkol byl opravdu těžký, protože se nakonec všechny tři skupiny ztratily a některé skupiny dokonce ztratily i děti. Já jsem na to byla nejlíp, protože mi ze skupiny chyběli jenom dva kluci, kteří mi zdrhli a vůbec nereagovali. Ale našli jsme je u táboráku, a zbytek dětí se nakonec z lesa také dostalo. A i když jsme neměli všechna písmena, tak jsme alespoň měli všechny děti.

Poslední hodina byla volná zábava a kluci se pustili do řezání a sekání dřeva ve velkém. Bylo opravdu krásně, ale čepici jsem díky občasnému studenému větru z hlavy nesundala. Podařilo se mi udělat dost fotek, o které škola projevila zájem, já tam neumrzla, takže vše vyšlo jak mělo.