Deník z Číny - květen 2011

Po měsící jsme se opět shledali s naším psem Lexi

První měsíce v cizí zemi nejsou lehké. Naopak jsou velmi náročné pro pár i rodinu. Muž, který je zde pracovně má hlavu nafouklou novými informacemi a žena musí být jeho největší oporou. 

Musí být tým!
Měla jsem pocit, že právě tento tým se nám nedaří vytvořit. Každodenní dohady nebraly konce a ani jeden z nás nevěděl jak to uklidnit.
Chce to čas, najít balanc a přizpůsobení se jeden druhému. Museli jsme mezi lidi, ale jak, když jsme žili mezi jedním milionem čínských obyvatel a sotva dvaceti cizinci.

Cestou z italské restaurace, která je zde jednou ze tří mezinárodních restaurací, jsme se stavili v baru, kde se scházejí každý pátek všichni cizinci, kteří ve městě pracují a žijí. Ve městě není moc evropské zábavy, a tak tento bar byl příjemným zpestřením s docela dobrým čínským pivem Tchintao. 

O zábavu se stará velmi hlasitá hudba, hodně alkoholu a úžasně pracující personál. Němci si zde kupují celé lahve, které jsou označeny jejich jménem a mají tak jasný přehled o výši vypitého alkoholu za večer. V případě, že láhev nedopijí, zůstane na baru a mohou tak pokračovat následující pátek. Rána byla občas náročná, protože rozhodnutí zůstat jen u čínského piva bylo narušeno pozváním na tvrdší alkohol jednoho z cizinců. Nejhorší rána však byla po těch tříbarevných malých panácích s plápolajícím ohněm na spálení ofiny.

„Teď mi volal agent, že je Lexina již u nás na bráně“, řekl mi Tomáš a vyběhl před dům.
Auto zastavilo před domem z něhož vystoupil sympatický mladý muž s vyhublým a zmateným psem. Lexina byla vykulená a vůbec nás nepoznávala. Tomáš přistoupil k autu a promluvil. V ten okamžik vyskočila jak čertík z krabičky a vrhla se na něj. Já jsem na ní počkala u dveří, kde následovalo přivítání číslo dva.
„Ta je vyhublá, špinavá a smradlavá“, řekl jsem.

Lexina se ihned vrhla na misku s vodou a celou ji vypila. Pila opravdu dlouho. 

„Podle mne si nechtěla již více čůrat pod sebe v kleci, a proto moc nepila, protože v pítku u klece vodu má“, snažila jsem se nahlas pochopit pětiminutové chlemtání vody.

Lexi letěla přes Rakousko cargem, kam mohl na palubu pouze jeden pes této velikosti a jiná možnost dopravy v té době pro takto velkého psa nebyla. Následoval přesun letadlem do Hongkongu, odtud vlakem do Guangzhou a nakonec dorazila až do Shaghai. Byla na cestě necelé tři dny.
Tomáš se rozhodl přeplatit co se dá, aby se Lexi vyhnula povinné měsíční karanténě, a proto musela letětě přes Hongkong, aby dostala do pasu razítko z Asie a nebyla v Šanghai evidovaná jako importovaný pes z Evropy, je jako příchozí z Asie. Vypila asi dva litry vody, prolítla a očuchala celý dům, kníkala, nadávala, počůrala koberec, hodila poblijón, ale stačilo pár hodin a už spokojeně hnípala v pelíšku. Celá tato přeprava psa včetně kompletní dokumentace, veterinárních zpráv a akreditovaných laboratorních testů nás stála 120 tisíc korun. 

Byli jsme rádi, že ji máme u sebe.