deník z Norska

První den v Norsku, první den v Sandefjordu

Z Malajsie jsme měli váhový limit kufrů 35 kg, ale z Čech do Norska pouze 23 kg. Až na ten krásný víkend nám týden v ČR jasně naznačil, že jaro ještě spí a my musíme stále počítat s mrazivým počasím.
"Budeš si brát ty zimní kotníkové boty?", ptala jsem se spíše sebe než Tomáše. Boty byly velké a těžké a zabíraly poměrně dost místa v kufru, které bych mohla věnovat svrškům. Bude tam ještě dlouho zima? Využiju je vůbec? Napadlo mě, že bych si vzala boty na sebe do letadla, ale nebudu vypadat divně? Nosí se vůbec zimní boty do letadla??

Nešlo to jinak. Zimní kotníkové boty jsem připravila sobě i Adamovi a hotovo. Pořád jsem kalkulovala zda toho mám dost a nepotřebuju náhodou místo třech teplých mikin jednu zimní bundu. Vždyť to jaro přece musím za chvíli přijít!
Váhový limit jsme na tři kufry přesáhli o 1,5 kg, ale klučina na přepážce nic neřešil.
Na letišti jsem uklidnila svou nejistotu z toho, že mám na sobě příliš zimní oblečení a vypadala jako kdybych po výstupu z letadla šla ihned do lesa na těžký pochod. Více jak polovina cestujících měla na sobě zimní boty a zimní bundy. To letité létání do teplých částí světa mi to asi nějak přenastavilo.

V letadle všechno za peníze (dokonce i voda), ale co člověk potřebuje na tak krátkém letu. Doslova krátkém! Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že budeme bydlet někde, kam se dá doletět za necelé dvě hodiny. Stejně tak mě překvapilo, že na palubě nebyl ani jeden Asiat, a jestli byl, tak nebyl vidět ani slyšet :D.

Tomáš byl v Oslu snad padesátkrát a tak věděl, že součástí letiště je vlakové nádraží, kde nasedneme na vlak do Sandefjordu a za dvě hodiny budeme v našem novém městě, kde se máme usadit a žít. Bohužel jsme velmi dlouho čekali na zavazadla, tak nám navazující vlak ujel, ale za hodinu jel další. Dali jsme si na letišti čerstvě připravenou bagetu, která byla chuťově skvělá a pak se přesunuli na perón.

Vlak čistý, teplý a s wifi (stejné jako v ČR). Jen ty lístky nás vyšly skoro na 4 tisíce korun. Vlak jede většinu času tunelama kam zajede tak rychle až z toho bolí uši, ale s knížkou a filmem v tabletu cesta utekla rychle.

Ubytovali jsme se na hotelu a vyrazili na prozkoumání cesty do školy. Adam šel hned druhý den ráno do nové školy, kde se na něj těšilo patnáct spolužáků a z toho dvanáct kluků. Ano, Adam je třináctý kluk ve třídě - docela gang. Škola je mezinárodní, malá a jedna jediná ve městě (ostatní školy včetně univerzity jsou ve městě norské). Oproti škole v Malajsii, kde byly čtyři třídy v každém ročníku s minimálně dvaceti dětmi, je zde pouze jedna třída pro každý ročník. Cesta byla dlouhá téměř 4 km, zítra musíme najít zkratky!

Pokoj na hotelu je malý (Adam spí na palandě, která se vyklápí ze zdi) a většinu volného prostoru zabírají kufry (3 velké, 2 malé a 3 batohy). Bohužel jsem se dozvěděla, že škola neposkytuje žádné jídlo pro první stupeň. Jak mám připravit oběd a svačinu, když nemáme na pokoji kuchyň? Ráno u snídaně jsem odchytla šéfkuchaře a vysvětlila jsem mu naší situaci - trochu jsem se bála, že nám extra porci jídla do krabičky s sebou nedovolí.
Ale .... šel ke mě, pohladil mě po rameni a řekl: "Samozřejmě, vem mu co potřebuješ".
Uvědomil ještě ostatní personál, abych se nedostala do řečí, že tam beru jídlo na piknik. Dost se mi ulevilo.

Byl tu první den školy. Věděla jsem, že to Adam zvládne. Vždy do nového kolektivu dětí zapadl a k navazování nových kontaktů jsem ho vedla od malička, protože  mu jako jedináčka nic jiného nezbývalo než si nějakého kamaráda najít. Ráno bylo kolem 4°C a bohužel pršelo. Naštěstí jsem měla zabalené pláštěnky a deštníky, takže v tomto směru žádný problém nebyl. Přišli jsme ke škole, kde děti nesmí před zvoněním do školy, ale musí čekat před školou na hřišti, a to za jakéhokoliv počasí! Rozhlédla jsem se po dětech, které běhaly, skákaly a vypadaly naprosto v pohodě i v tomto šíleném nečase. Adam byl trochu z prostředí vykulenej a já to chápala, ale nic neřekl a následoval mě.

Venku nás odchytla jeho nová učitelka a přivítala nás v těžké žluté pláštěnce (v mých očích skoro námořní pláštěnce). Za ní se řadily děti ze třídy a někteří kluci na Adama mávali a zdravili ho. Adam odpověděl mávnutím a slovním pozdravem a hned byl učitelkou nasměrován do budovy. Učitelka je možná můj věk, možná mladší, ale hlavně přátelská a sympatická.

Já se vrátila na pokoj, kde jsem si udělala horký čaj a zahřívala se. Zkusila jsem trochu zorganizovat pokoj, abychom se tam lépe vešli a připravila věci tak, aby to Adamovi ráno více odsejpalo a dvě minuty před odchodem jsme nehledali v pěti kufrech teplé ponožky :D

Tomáš to měl jednodušší. Celou firmu zná, dokonce zná téměř všechny své kolegy a tak jeho první den v práci byl pohodový. Ale zítra už také půjde pěšky (3 km).

Na oběd jsem zkusila restauraci blízko hotelu. Vypadala draze, ale v tom dešti a zimě jsem se už viděla u horkého kafe a nějaké polévky. Personál byl nejdříve trochu zaskočený z toho, že jsem nemluvila norsky, ale hned jak mě usadili, tak to z nich opadlo .... jojo, budu muset tu norštinu začít! Objednala jsem si kávu a gulášovou polévku - to bylo jediné co jsem z lístku přeložila :D.
Ale polévka byla fantastická - hodně hovězího masa, zeleniny a brambor a k tomu kváskový chleba s máslem. Celkově to byl můj styl polévky, takže spokojenost. Jen ta cena byla šokující, 122 Kč za latté a 440 Kč za polévku. Ty jídla jsou v restauracích opravdu drahá a říkají to i samotní Norové.

Adama jsem vyzvedla ve tři a hned mě přemlouval ať chvíli zůstaneme na hřišti u školy, že si chce hrát s klukama ze třídy. Byla jsem na něj pyšná. Zapadnout do nového kolektivu hned první den je super.

Odpoledne už nepršelo. Zima je zde velmi podobná jako v Ústí nad Labem, ale ten vítr od moře je skutečně mrazivý. Snad se nám bude v Norsku dobře žít a na zimu si zvykneme.

PS: Chodím jenom v těch kotníkových zimních botách :D, v jiných by mi byla  určitě zima.

Tati, děkuju za půjčení kulicha, protože s tím co jsem chtěla vyrazit já, by mi tady umrzlo čelo!

Kde leží město Sandefjord? Na jihu Norska - odkaz na mapu zde