Deník z Norska - duben 2022

V Norsku nejsou auta ani sirupy proti kašli

Je tu zima a ledově fouká. Teplota -2°C až 4°C a dokonce i několikrát sněžilo. Sníh se sice udrží jenom ve vzduchu, ale Adam je z něho nadšený. Oblečený jsme dobře, opravdu dobře, ale i tak jsme tu změnu počasí neustáli. Nejdříve odpadl Tomáš, který se se zimnicí vrátil dřív z práce a pod peřinou se snažil dvě hodiny zahřát. Tento stav byl doplněn o rýmu a kašel. Naštěstí máme zasoby Paralenu a Tomáš se odpoledne s práškem vypotil.

Na druhý den jsme měli domluvenou schůzku s norskou agentkou v nedalekém město Tonsberg, kde jsme se museli zapsat do daňového systému. Říkala jsem si, že to Tomáš v tomhle stavu nedá, a budeme to muset zrušit. Bohužel jsou všichni agenti z této agentury, která nám má pomoct s úřady, velmi pomalí s komunikací a i přes urgence jsme až do rána nevěděli, zda se schůzka týká celé rodiny, nebo jenom Tomáše. Kolegové v práci mu tvrdili že určitě celá rodina. Ve škole jsem se mezi mámama znímila o pomalosti agentů a vrátila se mi odpověď typu "Welcome to Norway". 
Omluvila jsem tedy Adama ze školy a druhý den dopoledne po cestě na vlak nám agentka napsala, že je schůzka jenom pro Tomáše. 
"Jak u blbejch", řekla jsem si pro sebe. 

Snídaně jsou v hotelu neuvěřitelné hody, a to doslova. Ještě nikdy jsem neviděla takový evropský výběr jídla na jednom místě. Žádné rýžové polévky bez chuti, žádné čínské nudle, ale energeticky a výživově skvělé potraviny. Nejlepší je samozřejmě stůl s lososem - každý den jsou tam tři druhy lososa ( i když píšou, že je s wasabi, tak vůbec nepálí a je naprosto fantastický), dokonce je zde automat na čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů nebo můžete sníst celé avokádo a nikdo vám nic neřekne. Máte alergii na laktózu a nebo jste vegan? Mají zde mléko bez laktózy ve třech variantách a dva veganské sýry. Deset druhů chleba!!! Nekecám, včetně knackebrotů, které jí asi celá skandinávie jich je opravdu deset. A já miluju ty semínkové knackebroty :). Nacpali jsme se vitamínama a energií a vyrazili na vlak.

Venku byla snad ještě větší zima. Vystoupili jsme z vlaku ve městě Tonsberg a podle navigace šli pěšky na úřad. Nebylo to daleko, ale mrazivý vítr byl nepříjemný. Uvnitř na nás čekala agentka, kterou jsme neznali ani z mejlů a že už jich z této agentury "pár" známe. Zeptali jsme se jí, zda je schůzka pro celou rodinu nebo jenom pro Tomáše a odpověděla, že pro celou rodinu. Už jsem z toho byla zmatená.

Zapípalo naše pořadové číslo a přešli jsme s okénku. Pozdravili jsme norskou úřednici a asi naivně čekali, že agentka vysvětlí proč tam jsme. Byla ticho a koukala na nás. S Tomem jsme tedy skoro společně začli: "Přestěhovali jsme se v rámci relokace do Sandefjordu před čtyřmi dny. A protože jsem zaměstnaný, tak se potřebuju zaregistrovat u daňového úřadu a manželka je nyní ve fázi hledání práce. Víme, že se musíme zde zaregistrovat a to je vlastně vše co víme".
Agentka buď mlčela a nebo se nás ptala na soukromé věci zrovna, když na nás mluvila úřednice.

Úřednice nám oznámila, že pro registraci potřebujeme originál pracovní smlouvy, originál nájemní smlouvy a originál oddacího listu a vše v norštině nebo oficiálně přeloženo do angličtiny. 
"Všechno mám", mrkla jsem na ni. Tohle nám agenti sepsali do mejlu ještě když jsme byli v Malajsii, a to nám hodně pomohlo.

Usmála se a všechny doklady si převzala. Nemluvila plynně anglicky, ale byla to dostačující angličtina ke kompletnímu vyřízení. Pořád jsem přemýšlela proč to tedy nevyjednala agentka norsky, aby se za tím stolem nemusela úřednice tak potit. Navrhla nám, že můžeme rovnou zažádat o norské identifikační karty pro celou rodinu. Byli jsme moc rádi, protože na kartu máme od agenta termín až na konci června v Oslu a bez karty si tu člověk nemůže otevřít bankovní účet (hlavně pro Tomáše), koupit předplacenou sim kartu s tarifem nebo lítačku na autobus.

Agentka byla pani v letech a nepůsobila na mě vůbec profesionálně, ani nápomocně. Najednou řekla, že to té úřednici nějak trvá a že má další schůzku. S Tomášem jsme se domluvili, že ji pošleme pryč a vyjednáme si všechno s úřednicí sami.  A opravdu jsme to zvládli a nyní budeme čekat na oficiální dopis z úřadu.

Tomáš našel kousek od nádraží prodejnu Škodovky. Nákup nového auta máme na listu, protože převoz našeho českého auta vyjde velmi draho. Za celní poplatek a přihlášení auta do norského registru to vychází skoro 300 tis. Kč. Mají to tak nastavené, aby lidé kupovali auta v Norsku a hlavně elektrická auta. Tesel tu jezdí opravdu hodně.

 Vymrzlí do morku kostí jsme konečně prodejnu našli. Povídali jsme si s prodejcem o naší představě, která byla jednoduchá - octavia combi v hybridu, a když jsme chtěli cenovou nabídku, tak najednou ... 
"Kdy byste si chtěli auto vyzvednout?"
"Pokud by to bylo možné, tak třeba do měsíce, do dvou?", odpověděl Tomáš.
Prodejci se okamžitě změnil výraz ve tváři a řekl: "My tu nemáme žádná nová auta".
"Co to znamená?"
"V Norsku nejsou žádná nová auta k prodeji a čekací doba je půl roku až rok", koktal prodejce.
"A na hybridní motor i rok a půl, protože jeden náhradní díl se vyrábí na Ukrajině, která výrobu zastavila".

Díky celkovému nedostatku nových aut v Norsku, jsou tím pádem šíleně předražené i ojeté vozy a jejich nabídka dost omezená. Ještě, že si Tomáš koupil elektrickou koloběžku, na kterých se po Sandefjordu jezdí ve velkém - asi se musí, když nejsou auta :D

Vzali jsme si tedy v prodejně alespoň horké kafe na cestu a vyrazili zpět na nádraží. Vlak nám jen za hodinu, a tak jsem se stavila v lékárně pro sirup proti kašli, který už jsem cítila i já. S lékárnicí jsme to i přes jazykovou bariéru daly, ale regál se sirupama proti kašli byl téměř prázdný. Zbyl tam akorát jeden poslední, který měl velmi podobný název našemu Hedelixu, tak jsem vzala aspoň ten. Takže v Norsku nejsou auta a nejsou sirupy proti kašli? 
Asi to bude tím počasím - lidé tu hodně kašlou a cokoli proti kašli je teď určitě velmi chtěné zboží a nebo jsme chytli zkrátka vyprodanou lékárnu. A nová auta se speciální specifikací jsou teď problém skoro v celé Evropě. Asi halt blbej timing.

Cesta na hotel už byla s chůzí z posledního. Byla mi zima a šla na mě únava.
Říkala jsem si, že musím kopírovat Nory a jejich oblečení. Kdepak. Někdo je zabalený jako pumpa a někdo dokonce jede na koloběžce bez rukavic, bez čepice a v rozepnuté bundě. Ale pohled na pána s bosejma nohama v pantoflích nás dostal natolik až nás z něho začalo bolet celé tělo.

Jojo, druhý den jsem umírala na zimnici, rýmu a kašel já. Nevěřila jsem, že se nedá ve dvojitém oblečení pod dvěma peřinama a topením na 25°C zahřát. Pomohl paralen a za dvě hodiny jsem začala vařit uplně stejně jako Tomáš a při kašlání cítit kovovou pachuť v puse. To jsem naposledy cítila jako dítě při angíně. 

Ale na kurýrování a leháro v posteli nemáme moc čas :(. Už v Malajsii jsme si našli byt a nyní je třeba zařídit předání, energie, vymalování, sehnat postele a matrace apod ... O tom jak jsme hledali bydlení v Norsku zase příště. 

Vaše Lucie

PS: za těch šest dní jsem tu nachodila přes 70 km a to jenom ty povinné trasy