Deník z Norska - červenec 2022

červenec/srpen 2022

Prázdniny v Česku a pravidelný kulturní šok

Jako každý rok byly i tyto prázdniny velmi intenzivní a nabité. Aktivitu jsme měli naplánovanou na každý den. Letos tři týdny. Stihli jsme dokonce i návštěvy bank, úřadů a technickou kontrolu auta. Auto je vždy asi největší pruda, ale žádné si nepůjčujeme a jezdíme vlastním, které na nás stále čeká. Bohužel každé dva roky to chce STK a pravidelný servis, který se ne vždy hodí do prázdninového harmonogramu. I letos se to zvládlo a my jsme během čekání na auto vyrazili vlakem do Lužických hor na chatu, kterou nám půjčil Tomášův bratr. Je to úžasné místo plné přírody, ticha a pohody. Loni jsme tam dokonce trávili povinnou karanténu a bylo to skvělý. Udělali jsme si pár výletů po Lužických horách, dýchali smůlu a cpali se lesním ovocem ve velkém. Opekli buřta na ohni a dali si výborné lokální pivo Falkenštejn.

Jak je možné, že se nejlépe cítíme na samotě u chaty, kde není voda, na záchod se chodí do kadibudky kde pokaždé trnu hrůzou, že tam potkám pavouka? Je to jednoduché. My milujeme přírodu, výlety, české lesy a asi i nenáročný život. I když nenáročný ... stejně jako loni jsme si dole ve večerce u Vietnamce koupili šampaňské na oslavu začínající dovolené.

Nedovedu si představit jak by to lidé zvládli bez Vietnamců a jejich non-stop večerek, které jsou otevřené od rána do večera a celý týden. Ale přijde mi, že v Česku se Vietnamci přestali smát. Není to tím, že Češi se obecně na pokladní nesmějou? Když se na mě nikdo nesměje, proč já bych se měl usmívat - budu za blba.
Každý rok to vidím v Bille, kde zákazníci jenom nakoupí, zaplatí, povinně řeknou nashledanou a pryč. Občas se stane, že přijdou chlapi ze stavby a s pokladní zalaškují (i když jí je padesát). To pak lítají úsměvy po celém krámě - jenže ti přijdou jenom jednou denně pro svačinu.

Mám vždy nutkání se pokladní zeptat "Jak se má" nebo popřát "Ať to brzo uteče a můžete ještě vyrazit někam k vodě" ... protože v zemích, kde jsme žili se s pokladní komunikovalo (hlavně v Dubaji, kde byli za pokladnou Filipínci a ti jsou úžasně ukecaní a přátelští). A v Malajsii? Tam jsem si dokonce udělala z pokladní kamarádku a za pár měsíců jsme šly spolu na kafe :). Nebo je to mnou? Nevím, úsměv a oční kontakt nikoho nic nestojí a ještě to dělá den hezčí.

Po úžasných dnech v Lužických horách, jsme ráno vyrazili vlakem zpět do Ústí nad Labem. České dráhy!!!!!! Haha, teď by člověk čekal, že se tu budu rozčilovat. Kdepak. Jízda vlakem, pokud nemá zpoždění, je naprostá pohoda a když ještě vezmu tu cenu za cestu, tak se divím, že lidé nejezdí vlakem častěji. Ano, člověk stráví na cestě více času, ale může si číst, koukat z okna, povídat si, hrát karty, pít kafíčko, spát a dokonce využít i wifi ve vlaku. Záchody ve vlaku byly v Děčíně holkama z Ukrajiny dokonale vyčištěny, navoněny a doplněny o všechno co tam má být. A pokud budete mít štěstí můžete se stát i součástí šprýmu.

Vážení cestující, oznamujeme Vám, že rychlík směr Ústí nad Labem - Děčín, bude opožděn z důvodu ztráty lopatky na uhlí. Děkujeme za pochopení."

No není to krásný? Samozřejmě žádné zpoždění nebylo :D. Ale pár lidí se prý nachytalo a začalo hudrovat, že neřekli jak dlouhé to zpoždění bude. Jde o anonymního hlasatele, který má však velmi známý hlas, protože se jedná o herce Václava Knoppa.

Zatímco v autě jsou lidé v plném nasazení, kde musí používat najednou hlavu, ruce a nohy. Všimli jsme si někdy, že v jeden moment musíme zmáčknout blinkr, sešlápnout brzdu, spojku, rukou zařadit, zmáčknout plyn a ještě okem sledovat, zda tam ta zelená ještě svítí a zároveň zda ten před námi není posera a projede to také? Děláme to sice automaticky, ale takového pohybu a soustředění co člověk potřebuje. Nedivím se, že v lidech za volantem stoupá agrese :D

Auto jsme si vyzvedli ráno hned po cestě z vlakového nádraží, cestou domů nakoupili, doma vyprali jednu várku prádla a pověsili, zabalili čisté oblečení, nasedli do auta a jeli směr Kytlice, kde trávila prazdniny jedna část rodiny. Už ten večer v místním stánku u koupaliště se začalo mluvit o tom, že kousek od koupaliště někdo viděl doutnající část zeminy v lese. Nikdo na to moc nereagoval, ale seděl tam klučina s přítelkyní, takový napůl čundrák, kterému to nedalo a zavolal hasiče. Hasičské auto přijelo do deseti minut, projeli kolem koupaliště směr doutnající plocha. Tím to brali všichni za uzavřené. Tomáš, který mnoho let pracoval tak, že si musel všechno sám zkontlovat, ráno vstal a šel se projít do lesa směrem k doutnající části. Cestou nahoru nic nenašel, ale když se vracel, tak ji nejen viděl ale i cítil. Vrátil se do chatičky s tím, že to zkusíme prolejt vodou. Plocha byla velká asi jeden metr na šířku a dva metry na dýlku. Zemina byla černá, propadlá o 20 cm a doutnalo se z ní. Pobrali jsme tedy všechny kýble i ze sousedních chat a vyšli hasit. Vylili jsme na to asi 50l, ale zem stále doutnala. Zavolali jsme tedy hasiče, protože den předtím to evidentně nenašli. Adam na zemi vyrobil šipku z klacků, která ukazovala místo a směr. A protože to bylo brzo ráno, tak sirény aut vzbudily všechny, kteří chtěli spát až do devíti, no jo no. Hasiči nebyli uplně nadšeni z nálezu, ale vzali to profesionálně a doutnající část prolili celým obsahem auta a poděkovali nám za ohlášení. Kdo ví co by se z toho mohlo za pár dní stát. Měli jsme z této akce velmi dobrý pocit, a o pár dní později ještě více, když jsme sledovali požár v Českém Švýcarsku.

Následující den jsme byli pozváni na oslavu narozenin Tomášovo bratra, která se pořádá pravidelně a kde jsme nebyli už deset let. Nádherná a uvolněná akce kousek od Ústí nad Labem, kde se sešla skvělá parta se stejným naladěním. Užít si večer, vypít pivo a sníst to prase co se otáčí nad ohněm. Adam se chytil klučiny Františka, který tam byl doma a kluci celý večer točili pro všechny pivo :D. Nevím, zda by to v Norsku prošlo, že nezletilí pracují s alkoholem, ale kluky to tak bavilo a navíc to dělali velmi dobře. Po pár hodinách jsem zjistila, že majitelé zahrady jsou také včelaři a prodávají med. No, hráblo mi a koupila jsem si hned tři sklenice s tím, že si všechno musím vzít do Norska - tam stojí med miliardu a tento je navíc BIO, ručně stáčen a ještě jsme podpořili lokální byznys. Vzhledem k váže jsem jeden med dala mamce, jeden si odvezla a třetí na mě počká do Vánoc.

Denní průměr šest piv a pět panáků

Každý rok jedeme s naší ústeckou partou do hor, kde trávíme celý týden spolu na jedné chalupě. Letos jsme zvolili Jizerské hory a udělali jsme moc dobře. Byli jsme ubytovaní v nádherné chalupě, kde měl každý pokoj vlastní sociální zařízení (což jsme měli letos poprvé) a samozřejmě s polopenzí. Po letech, kdy jsme s sebou vozili tuny jídla a večer trávili jenom mytím nádobím jsme trochu z lenosti a s vidinou více si užít dovolenou vzdali. Navíc se vždy vozilo i dost piva v plechovkách nebo v plastu - pivo z pípy do sklenice je přece jenom zelenější ekologická stopa. Na tento týden se s Tomem vždy hodně těšíme. Je to krásný týden, ale také náročný. Chlapi se tam vždy natolik uvolní, že i rozhodnutí večera, kdy se budou dopíjet jenom zbytky, aby ten den tolik nepili skončí tak, že otevřou dvě nové lahve tvrdého. Ale na druhou stranu jsou vždy ráno připraveni vyrazit na pravidelný výlet po okolí, který je v průměru 10 km v kopcích.
Tomáše napadlo, že s klukama už dlouho neoslavil narozeniny, protože v dubnu v Čechách nejsme, a tak se s majitelem domluvil na opečené vepřové kýtě a večer se oslavovalo. Majitel nám nechal otevřenou hospodu, kde jsme si mohli sami čepovat pivo a posedět až do rána.

Děti se sice také vídají jednou až dvakrát do roka, ale stačí jeden den a hned jsou jedna velká parta. Občas je tam nějaká boxovačka - tentokrát byl v čele dění většinou Adam, který nemá jako jediný sourozence a není zvyklý na dětskou českou průbojnost. Já to osobně beru jako dobrou životní zkušenost. V Malajsii jsou děti školou držené v takové příjemné bublině, kdy nikdo na nikoho není zlej a všechno krásně kvete - jenže realita je mimo bublinu jiná. Adam se s tím poprvé setkal ve škole v Norsku (najednou děti křičí, strkají se a posmívají se někomu) a tady v Čechách k tomu ještě dostane šťouchanec nebo zatáhnutí na triko. No jo no ... musí se otrkat a naučit se zvládat i tyto situace. Týden utekl rychle a za sebe mohu říct, že už teď se těším na příští rok až se zase sejdeme. Každým rokem je to lepší a lepší. Možná proto, že nám děti rostou a nepotřebují už tolik péče a nebo je to tím, že stárneme :D ... ale denní průměr alkoholu si chlapi drží. Jen teď už to není zelená ale skotská whiskey a drahé rumy.

Říkala jsem si, že je to třeba tím severem Čech, ale před odjezdem do Ústí jsme se ještě stavili na jednu noc o kousek dál, kde byla ve stejném duchu parta z Pardubic a hlavně naši kamarádi. Kdepak, v Čechách se zkrátka pije všude a hodně. Alkohol je levný a snadno dostupný. Jestli někde zvedat cenu, tak určitě zde. I když ... v Norsku drží vysoké ceny za alkohol vláda a moc to ke snížení konzumace nepomáhá :D

Poslední týden plný návštěv rodičů, praní prádla a nákupu věcí do Norska

Sami to znáte, že po dovolené vždy přivezete poměrně dost špinavého prádla, kdy některé kusy nejsou ani tak špinavé jako divně navlhlé z počasí. První dny bylo prádlo všude, protože nebyl nikdo kdo by ho vyžehlil a nebo uklidil do skříní (stále jsme někde byli). S Tomem jsme si řekli, že tento týden věnujeme nákupům podle seznamu, který jsme si připravili v Norsku. Nejenže je v Norsku velmi slabý výběr všeho, ale také je to 5x dražší a rozhodně ne kvalitnější. Věci vyrobené v Čechách jsou mnohdy i kvalitnější, protože díky prudě z EU se toho musí tolik dodržet, že firmy hrnou na trh fakt super věci. Ne, Norsko není v EU - nepotřebují, uživí se sami. A tak jsme koupili voděodolný prodlužovák vyrobený v ČR, druhý den jsme koupili prodlužovák s dlouhým návinem vyrobený v ČR a během večerního grilování u přátel, kterým přestal fungovat prodlužovák, jsme koupili i třetí. Ale to nebylo tak důležité jako naše rozhodnutí koupit v ČR věci na kempování. Koupili jsme tedy stan. Prohlédli jsme snad všechny stany v Norsku a žádný nebyl svou technologií a specifikací tak dobrý jako stany v ČR a to myslím i třeba značku Husky. My jsme však koupili značku Jurek, protože už jsme od nich jeden stan dříve měli a byl dokonalý. Koupili jsme si i karimatky a na internetu objednali spacáky. Obchod nám garantovat dodání do dvou dnů, tak jsme si krásně popleskávali záda jak nám ten časový harmonogram vychází. Jenže jsme si neuvědomili, že to neposílá výrobce, ale zprostředkovatel. Mezitím jsem se věnovala nákupu čajů (jojo, já a bylinné čaje - mám jich asi 100), koření (v Norsku mají jen základní a nebo pak směsi za ujetě vysokou cenu), nějaké české polévky (chuť nám připomíná dětství a jsou dobré), vitamíny, hroznový cukr v bonbonech (na ty lákáme Adama k výkonu na výletech) a pak blbosti, které jsme tam nemohli nechat, když to bylo ve slevě. Slevy jsou v českých krámech naprosto všude a pořád.

A ceny? Poprvé jsem si za ty roky všimla, že je něco dražší. Zarazilo mě to u mléka, toaletního papíru a mouky, u ostatních potravin ani tak ne. Sýry jsou hodně levné a nebo jogurty (smetanový český jogurt s jahodou za 7 Kč - vždyť to není ani možné). Nakoupili jsme toho dost a já začala pomalu panikařit, že to do kufrů nenacpeme. Neměli jsme jenom potraviny, stany a prodlužováky, ale my jsme si ještě mesíc předem objednali k rodičům zimní oblečení.

Ten den bylo opravdu teplo na nějaké balení. Nás panelový byt pod střechou byl úžasně vyhřátý, tak Tomáš vymyslel, že pojedeme k vodě na Krásný les. Tam je vždy o pár stupňů méně a voda studená. Ne, voda byla ledová a já s Adamem jsme tam odmítli vlézt. Na jedné straně rybníka se leží v plavkách a druhá strana rybníka je nudistická - tam jsou vždy jenom důchodci. Bylo tam nádherně! Klid, pohoda, všude maliny a občasná sprcha od psů, kteří vylítli z vody dřív než páníček. A dočetla jsem tam letní knižní výzvu - Hotýlek od Aleny Mornštajnové. Hezký, ale už si dávám od této spisovatelky po čtyřech knihách pauzu.

V pátek jsme se rozhodli, že oslavíme u mých rodičů Adamovo narozeniny, i když je má až za čtyři dny. Objednali jsme dort v naší tradiční ústecké cukrárně Barborka, vedle které jsem prožila dětství. Je přímo v centru města a bohužel díky pozici nebude nejnavštěvovanějším podnikem, ale drží se a je dobré je podpořit.

Narozeninová párty byla zároveň i rozlučková, ale už teď víme, že přijedeme zase na Vánoce. Naposledy jsme s rodinou slavili Vánoce v roce 2014!!!

Ne, spacáky nepřišly. V sobotu, den před oldetem, jsme to zkoušeli na poště, ale balík byl teprve na depu. Z Alzy nám přišel balík za pět hodin do Alza boxu, ale z Mall nám nepřišel ani za čtyři dny. Mrzelo nás to dost, ale naše chyba byla, že jsme to objednali pozdě. Balík tedy odešle tchán a snad tomu Norové nenapálí clo.

A to je z naší letní dovolené v České republice vše. Je tam krásně a lidé se mají dobře. Stačí jen vypnout televizi a vyrazit ven.

Krásný zbytek léta

Lucie

Jak Norové oslavují letní slunovrat?

červen 2022
Slavnostního startovacího zatroubení se ujala velrybářská loď jménem Southern Actor, kterou vlastní muzeum města Sandefjord. Loď byla na vodu spuštěna v roce 1950 a je součástí silné historie v lovení velryb, díky které je město nejbohatším městem Norska. Southern Actor zatroubila v šest hodin večer a odstartovala vyplutí všech lodí podél fjordu na širé moře.

POKRAČOVAT ZDE

DENÍK Z NORSKA

Všechny zápisy do deníku najdeš v tomto přehledu

CHCI ČÍST VÍCE