Deník z Norska - září 2022

První norské přespání pod širákem s teplotou u bodu mrazu

My se snad do lesa před zimou nedostaneme, opakovali jsme si. S mým nástupem do práce se nám plány na přespání v lese trochu zhroutily. O víkendu jsem přišla domu s tím, že mám v pondělí volno a v úterý je restaurace zavřená. Tomáš ihned zareagoval, že teda vyrazíme do gapahuku, kde přespíme a ráno vyrazíme zpět, aby stihl přijít včas do práce a Adam do školy. Připravila jsem spacáky, karimatky, nádobí a jídlo. Abych ve svých skoro čtyřiceti nedostala vynadáno, že jsem nenahlásila takovouhle velkou akci, tak jsem zavolala o našich plánech mamce a tátovi.
"Tak to bacha na medvědy", řekl táta.
"V Norsku je bohužel pouze 14 medvědů a to ještě v rezervaci, takže šance, že nějakého potkáme je opravdu nízka", odpověděla jsem.
"Medvědi migrují", nedal se táta odbýt.
"A máš píšťalku? Co když se tam v noci ztratíš?" přidala se do hovoru mamka.
"A také nějaké klubíčko, ať ti to pomůže se vrátit".
"Mamí, tak klubíčko opravdu nemám", vybuchla jsem už v smích.
"Ale vezmu si s sebou asi tento provázek", ukázala jsem do telefonu, abych uklidnila obavy.
"Doufám, že je tam nějaký signál. Jak někdo zjistí, že jste se v pořádku vrátili? Kdo vás zkontroluje?"
"Budu ti psát. Myslím, že tam nějaký signál byl".
"No vy mi dáváte zabrat. Ještě tady budu muset balit batoh a letět do Norska tě hledat na polokružnici 40 min od Sandefjordu".
To už jsme se smáli všichni až do ukončení hovoru.

Tomáš dorazil z práce kolem čtvrté a po dobalení jsme ihned vyrazili k jezeru Trollsvannet, kde se nachází i místo na přespání. Od parkoviště jsme šli asi čtyři kilometry lesem až k gapahuku. Dorazili jsme v lehké mikině, ale během hodiny začala teplota rychle klesat a telefon oznámil nulový signál.
V gapahuku je možnost využít dřevo na oheň, které je zpoplatněno 100 nok a platba se provádí přes aplikaci Vipps. Rozdělali jsme oheň dřív než teplota klesla na 6°C. Využili jsme konvičku na oheň, která je součástí gapahuku a uvařili vodu. Udělali jsme si opečené párky s chlebem a hořčicí a boloňké těstoviny, které se zalijou pouze horkou vodou. Kolem osmé večer teplota klesla na 4°C a Adam zahlásil, že chce jít už spát. Převléknul se a zabalil do spacáku. Koupili jsme mu silnější spacák, který má komfortní zónu u 2°C, zatímco my s Tomášem máme spacáky s komfortní zónou 6 °C. Začali jsme se smíchem spekulovat kdo první bude Adama z toho jeho spacáku v noci tahat, aby ho zabral :D
Kolem desáté jsme zalezli do spacáků. Tomáš se snažil vypustit z hlavy hlídací povinnost, kterou má vždy, když jsme někde v přírodě, aby v klidu usnul. Kolem čtvrté jsme se oba probudili a nebo jsme toho druhého vzbudili šustěním spacáků. Nicméně v tom byly dvě věci. Pocit toho, že asi potřebujeme čůrat a hlavně to, že venku byla opravdu zima, 2°C!!!
když teď vylezeme, tak nam prochladne vyhřátý spacák a budeme do plánovaného budíku klepat kosu. 
Vylezla jsem. Byla mi zima, ale jenom na stehna. Na tělo a prsty u nohou to bylo v pohodě (měla jsem na sobě ponožky se slovenské ovčí vlny a na sobě heattech tričko). I když jsem se navlékla do rukavic, tak se mi tak klepaly ruce, že se mi ani po 10 minutách nepodařil oheň rozdělat. Tomáš musel vylézt. Asi půl hodiny jsme se zahřívali u ohně a pak ještě na hodinu zalezli do spacáku. Usnuli jsme. 

V půl sedmé zazvonil budík. Tomáš musel do práce a Adam do školy.
"Vstáváme. Balíme", budil nás Tomáš.

Adamovi se nechtělo, bylo mu ve spacáku teplo. Rozdělali jsme znovu oheň na čaj do termosky a začali balit. Sbalili jsme se rychle, do termosky udělali rakytníkový čaj a vyrazili zpět k autu. Abych se dostala do bot, tak jsem musela z nohou sundat ovečky. Prsty u nohou mi rozmrzly až po dvou kilometrech chůze. Bohužel tomu nepomohlo ani to, že při sestupu začala teplota ještě klesat a v údolí bylo - 2°C.

Po cestě zpět jsme v autě zahřívali zmrzlý krk a plíce horkým čajem. Doma se všechno vyhodilo na zem. Tomáš i Adam se rychle vysprchovali, vyčistili zuby. Já jsem mezitím připravila Adamovi svačinu do školy (naštěstí má v úterý krátkou a oběd jí doma) a za 15 minut už byli na cestě do školy a do práce. Já jsem vyházela batohy, spacáky a karimatky na balkón, abych z nich dostala zápach z ohně a oblečení naházela do pračky. Vyuzené bylo naprosto všechno.

Asi z toho budeme lehce nastydlí, ale byl to zážitek na který budeme opravdu vzpomínat. Dokonce si myslím, že to byla opravdu poslední možnost si takto přespání v lese užít, protože hned druhý den klesla ve městě teplota o 4 stupně. 

Krátké video z našeho prvního norského kempování zde