Deník z Malajsie - srpen 2022

Vládou řízená povinná karanténa v Malajsii

Strávila jsem mnoho nocí čtením stále nových podmínek pro vstup do Malajsie, abych získala co nejvíce možných dokladů, které mi zaručí vstup do země. Informace byly velmi zmatené, ale spoustu informací jsem našla díky nově založené Facebookové skupině na podporu lidí vracejících se do Malajsie. Díky této skupině jsem si dohledala doklady, které byly potřeba a jak probíhá vládou řízená karanténa při příletu do země.
Sdílení je silná moc, ale také velmi užitečná a nápomocná, pokud se používá a vnímá správně. Díky sdílení jsem pochopila, že hotel si lidé vybrat nemůžou a ubytování se určuje dle dostupnosti přímo na letiti. Karanténa spočívá v uzavření na hotelovém pokoji po dobu dvou týdnů bez možnosti opuštění pokoje.
Hotel zajišťuje jídlo třikrát denně, které mě díky sdílení poměrně strašilo, protože většina hotelů podávala levné lokální jídlo, které není pro mnoho evropských žaludků dobře stravitelné a už vůbec ne pro malé dítě.
Po obdržení všech papírů, formulářů a prohlášení, jsem připravila zásoby jídla, které nám pomohly dva týdny na hotelu v pořádku přežít, i kdybychom opravdu skončili v nějakém hotelu pro místní a měli k jídlu 3x denně řýži s čili sambal omáčkou.
Cesta do Malajsie byla únavná díky vzdálenosti, ale společnost Qatar Airways opět nezklamala a jejich jídlo bylo naprosto luxusní - ještě, že jsem nevěděla, že bylo poslední super jídlo na dalších 14 dní.

Od výstupu z letadla do vstupu do pokoje, to zabralo únavných 6 hodin ????:

• stanoviště 1 - stažení vládní aplikace pro mapování pohybu
• stanoviště 2 - vyplnění formuláře pro testy
• stanoviště 3 - test! - tentokrát jsem to nezvládla a po testování Adama se sesunula s brekem na zem. Adam se testu velmi bojí a jediný kdo ho mohl násilím držet, jsem byla já. Zkrátka jsem to nedala. 
• stanoviště 4 - platba testu
• stanoviště 5 - formuláře pro oficiální vstup do karantény. A zde se opět ukázal malajský zmatek, protože všechny doklady a formuláře, které jsem si poctivě několik týdnů dávala v Čechách dohromady, mi shodili ze stolu. Podali mi formuláře nové se slovy, že ty moje už dávno neplatí. Nejdůležitějsí na formuláři bylo, že se člověk upsal k povinnému zaplacení karantény.
• stanoviště 6 - imigrační. Zde jsem nevěřila vlastním očím. Po opuštění předchozích stanovišť, kde měli všichni na sobě skafandry a přes masky a roušky jim bylo sotva rozumět jsme se posunuli do mísnosti, kde se sedělo tváří tvář s úředníkem u jednoho stolu, který měl na sobě pouze obyčejnou roušku. Jednalo se o tři spojené stoly, kde uprostřed byl postavený ušmudlaný košík s nápisem : Sem polož pas! Říkala jsem si, zda to není nějaká léčka a já už ten pas nikdy neuvidím. Ale lidé ochotně pas do košíku odevzdávali, tak jsem jenásledovala. Čekání bylo nekonečné. Po více jak hodině jsem byla vyzvána ke stolu pro prokázání víz. Rozhlédla jsem se po jejich kanceláři, kde za sedícím úředníkem bylo regulérní pohodové malajské volno. Holky úřednice vysmáté a roušky napůl obličeje Byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu o tom přemýšlet víc.
• stanoviště 7 - vyplnila jsem další formulář pro převoz na hotel a převzala si svačinu v podobě sušenek a vody. Svačina byla velmi příjemné gesto, které všechny potěšilo. Celkově byl letištní personál velmi milý a nápomocný.

Posadili nás do skupiny mezi cizince z Evropy, arabké rodiny a pár asiatů. Říkala jsem si, že je to docela silná skupina pro přesunutí na dobrý hotel. Během dlouhého čekání nás míjely skupiny mužů ze sousedních zemí Malajsie, které vedl muž ve vojenské uniformě směrem ven k autobusům.
Konečně jsme se presunuli k východu letiště i my. Venku nám vydezinfikovali zavazadla, batohy a všechny tašky. Kdo něměl nepropustnou látku na batohu, jako já, tak mu dezifekce promáčela v batohu nově obdržené doklady pro hotel. Nahnali nás do autobusu, který byl podobný tomu se kterým jsem jezdila v deseti letech na školy v přírodě, ale pouze s tím rozdílem, že v tomle byla zima jak v mrazáku. Zavazadel bylo moc, a tak je nasunuli do uličky v autobuse a na volná sedadla vedle lidí.
S policejní eskortou a pocitem vězně, jsme konečně vyrazili směr povinná karanténa na hotelu. Jméno hotelu a cíl cesty nikdo dopředu nevěděl.
Po půl hodině jsem si zapla Waze, abych se podívala do jaké části Kuala Lumpur nás vezou a posílala printscreeny Tomášovi. Hádali jsme, který hotel by to mohl být. Díky Facebookové skupině jsme věděli minimálně o desti hotelech kolem letiště kam se lidé posílají do karantény. Vypadalo to nadějně, protože po necelé hodině jsme dorazili do centra Kuala Lumpur, kde byly podle listu také 5 hvězdičkové hotely, odkud posílali fotky převážně cizinci z Evropy.
Zastavili jsme u staveniště, které je aktuálně po celém centru, a já sledovala z okna další tři autobusy mužů, které jsem zahlédla na letišti. Navigace nabízela pouze jediný hotel, který se jmoval Furama. Rychle jsem najela na Facebookovou skupinu a zadala jméno hotelu. Podle příspěvků patřil hotel k těm horším co se jídla a zázemí týkalo. Autobus se posunul na parkoviště hotelu, kde vylezli osoby zabalené v bílých skafandrech a já na ně zůstala koukat s otevřenou pusou. Vždyť na tom letišti měl ten úředník sotva roušku a tady zase skafandry?? !! Postupně nás posílali ven na registraci.
V autobuse jsem na sobě měla mikinu kvůli klimatizaci, ale venku stát v 80% vlhku a 30°C bylo velmi výživné. Celkově už jsem toho měla plné zuby.  Přes 20 hodin na cestě bez spánku a po 6ti hodinách strávených na letišti se na nás s Adamem už podepisovalo.
Po dvaceti minutách mi dali podepsat asi 5 papírů, které jsem neměla sílu číst. Naštěstí měli za zády kopírku, tak jsem je poprosila o kopie všech dokladů, které jsem podepsala. Za 14 dní na pokoji a jídlo pro dvě osoby, jsem zaplatila 13 500 Kč. Vydezinfikovali nám boty i podrážky a poslali zadním vchodem hotelu k výtahu.
Ještě jsem se naposledy otočila ven, kde si zrovna dezifikoval hotelový personál navzájem celé tělo a už chtěla být co nejrychleji v pokoji, kde ze sebe sundám roušku, štít a vydechnu si.
Chodba k hotelu byla strašidelná - všechny dveře z chodby byly obalené igelitem a zalepené bezpečnostní páskou. Osobna v bílém skafandru mi pomohla s kufrem a vyjela s náma do 17. patra. Vyšli jsme z výtahu, kde se nás ujala jiný skafadr a poslal nás do pokoje. Vstoupila jsem do pokoje a osoba zavřela dveře.
Pokoj se mi zdál na první pohled docela velký a to mě potěšilo. Posunula kufry do rohu pokoje a koukla na hodinky. Bylo kolem půl osmé večer.
Než jsem stihla zavolat Tomášovi, tak mi na mobilu naskočilo upozornění, že jsem byla přesunuta do speciální skupiny hotelové karantény. Do skupiny se nic poslat nedalo, ale přišlo asi pět zpráv, že máme okamžitě vyplnit přiložený dotazník. Vyplnila jsem základní údaje a potom odpovídala na otázky, které se týkaly psychiky, strachu, zdravotního stavu apod. Přišlo mi to dost nepřiměřené to vyplnit hned po té, co vás lidé oblečení od hlavy k patě do obleku zavřou pod zámek do pokoje jako vězně. Já věděla, že to zvládneme a žádné problémy mít nebudeme.

Druhý den ráno jsme se probudili až po snídani (časový posun) a jídlo bylo už pryč. Instukce od hotelu zněly jasně - snídaně se podává od 7:00 do 9:00, v případě nevyzvednutí bude uklizena. Než jsme se rozkoukali a dali trochu dohromady, tak už jsme na chodbě slyšeli pohyb a přes kukátko jsem viděla, že nám na stůl u dveří přinesli oběd. Jídlo měl každý připravený na stolku u dvěří kam si pro něj mohl sáhnout. Opuštění pokoje a nebo procházení po chodbě nebylo povoleno. Pokaždé, když měl někdo dýl otevřené dveře, tak se hned z repráku ozvalo hlášení, že jsou na chodbách CCTV kamery a lidé jsou pod vládou řízenou karanténu a musí dodržovat všechna pravidla.
Ačkoli se hotel prezentoval jako mezinárodní 4 hvězdičkový, tak podle opotřebovanosti nábytku a jídla, to byl lokální 3 hvězdičkový. Podél vany jsme měli pod silikonem plíseň, nefungovalo vypouštění vany, nábytek oprýskaný (pořád jsme si vytahovali třísky z dlaní od stolu), ale to byly jen takové maličkosti. To, že jsou pokoje bez úklidu a služeb jsem věděla dopředu, proto jsem si zabalila dezinfekci na záchod, čistič koupelny a hadr na podlahu.
Více mě trápila alergická rýma, která mě ten den z ničeho nic přepadla :(

30. srpna
Tomáš nám přijel opravdu zamávat ❤️. Viděli jsme se na živo po téměř dvou měsících a bylo to fajn. Adam tátovi volal ať jde za námi nahoru, že mu ukáže pokoj, lego a kde spí, jenže to bohužel nejde.
Pochopil, že je to nařízení, se kterým jsme sem přijeli a musíme ho dodržet. Během mávání a telefonování to bylo všechno super, ale pak to na nás nějak dolehlo ????
Přivezl nám spoustu jídla a věcí - ovoce (zelenina nebyla povolena), různé křupky (čerstvé pečivo nebylo povoleno), krabicové džusy a hlavně mléko, o které jsme do hotelové kuchyně volali mnohokrát a přinesli nám ho pouze jednou, HDMI kabel (zapojit netflix na televizi), náhradní adaptér (anglická zásuvka, český kabel) - měli jsme, ale jedna je málo, hračky a reprák (zvuková kulisa) - zkrátka takové ty maličkosti, které udělají mnoho. Tomáš koupil i nějaký sprej do nosu na alergii, ale léky nebyly povoleny. Všechny věci musel Tomáš zapsat do formuláře a přesně popsat o jaké věci se jedná. Taška zůstala někde v hotelu, kde zůstala až do sedmé hodiny večer jak říkaly pravidla hotelu.

Zdroj rýmy jsem našla třetí den. Byl to prach, bylo to hodně prachu! Po celém pokoji byla v rozích silná vrstva prachu a pravděpodobně i v celém koberci. Prach z nábytku se dal setřít jednoduše, ale s tím kobercem jsem si nevěděla rady. Vypnula jsem klimatizaci a rozhodla se jí nepoužívat, abych prach zbytečně v pokoji nevýřila. Okno se dalo otevřít na ventilačku, ale pro potřeby karantény bylo šešroubované, takže jsme si do pokoje po celou dobu nemohli pustit čerstvý vzduch. Na co jsme s Adamem ale měli štěstí, že náš pokoj byl situován na východ, takže nám svítilo slunce do pokoje pouze pár hodin a zbytek už jsme byli ve stínu, což nám díky vypnuté klimatizaci hrálo dobře do karet.
V kufru jsem měla sebou kuskus, který jsme jedli jako změnu místo rýže. Jako ochucení jsem přibalila také bujóny a sůl. A právě touto solí jsem si proplachovala nosní dutiny, abych ty dny neustálého smrkání a pšíkání trochu zmírnila. Zkrátka jsem měla o zábavu postaráno :D

5. září
Díky škole, která byla dokonale připravená na studenty, kteří zustali ve svých zemích a nebo se dostali do karantény, měl Adam připravený speciální online program ze školy. Zabralo nám to skoro 4 hodiny denně, takže na žádné nudění nebyl čas. Zbytek času jsme vyplnili hraním karet, cvičením, koukáním na filmy, čtením a nebo jídlem.
Jídlo bylo 100% lokální bez nulové snahy o změnu. Celé tři dny trvalo než na recepci pochopili, že čili nejíme, i když jsem to důrazně vyplnila ve formuláři u hotelu než nás zamkli. Jídlo bylo natolik pálivé, že jsem ho nedokázala sníst ani já. Jedli jsme suchou rýži a přidávali k tomu naše zásoby z kufru (cizrna, tuňák, kukuřice, fazole). Pochopila jsem, že vaří skutečně pouze jedno jídlo pro všechny a změna omáčky není možná. Adamovi poslali po čtyřech dnech a každodenním volání špagety.
Jiná možnost nebyla a tak měl Adam špagety dvakrát denně skoro týden. Pouze dvakrát mu k tomu přidali nějaké maso, jinak byly vždy se zeleninou a zvláštně ovoněným olejem (něco mězi slunečnicovým s rybím nádechem). Pokaždé jsem je musela prolejt horkou vodou, abych z nich olej dostala. Už pátý den nechtěl Adam těstoviny ani vidět. Malajci mají obrovský problém zpracovat jakoukoli změnu a tak žádost o změnu těstovin zprátky na lokální jídlo kvůli rýži byl skoro nadlidský výkon. Mě jídlo nezměnili, protože jiné neměli, tak jsem vždy snědla pouze rýži a přidala k tomu něco z konzerv. Naštěstí máme s Adamem oba rádi rýži rádi, takže nám to nevadilo a občas jsme to změnili za kuskus. Důležité bylo naše vlastní nádobí, které tomu potlačilo pocit věžně (donést nádobí nebylo povoleno a na pokoji byly jen plastové vidličky a kelímky).
Moje jídlo
Snídaně: rýže, čili omáčka sambal, vařené vejce
Oběd: rýže, čili omáčka s kuřetem a nedobře ochucená vařená zelenina
Večeře: v podstatě to samé co k obědu
Maso se dalo sníst pouze dvakrát, kdy ho dali mimo žiletkovou červenou omáčku.
Adama jídlo
Snídaně: suché cornflake bez mlíka (měli jsme vlastní mysli z Čech a Tomáš nám dovezl mléko)
Oběd: první dny co já, potom jen špagety, poslední dny suchou rýži
Večeře: první dny co já, potom jen špagety, poslední dny suchou rýži
a takto celých 14 dní
Pouze jednou se podařilo Adamovi dovolat na recepci ať mu přinesou ke snídani toastový chléb s máslem, který nám nakonec naúčtovali :D.

Hotel povolil dovoz jídla pouze z vybraných restaurací, které byly uvedena na seznamu (Mc Donald, KFC, Pizza Hut, Dominos a pár asijských fastfoodů). Mohli jsme si objednat z těchto nic moc restaurací pouze mezi 15 - 17:00 hodinou, ale dle instrukcí hotelu se jídlo z venku roznášelo až v 19:30. Všechno jídlo, které bylo doručeno po 17. hodině bylo bez výjimky nepřijato. Riskli jsme s Adamem jednou sushi King, který má docela dobré sushi a objednali si raději něco bez masa, co přežije tři hodiny stání někde v lobby hotelu. Aplikace mi řekla, že jídlo dorazilo v 16:30, ale k pokoji nám to přinesli opravdu až v 19:40. Jsem si říkala jak asi vypadají po třech hodinách ty hamburgery a pizzy, co si lidi riskli objednat. Tohle byl opravdu špatný seznam restaurací, takže jsme s Adamem zůstali na rejži a posledních konzervách cizrny.

V instukcích se objevila zpráva o druhém testování. Polil mě pot. Ačkoli mě šťourání tyčinky v hlavě nevadí, tak představa, že zase musím násilím Adama držet mě děsila. Nevěděla jsem jak ho na to připravit. Nakonec jsem se rozhodla to nechat až na ten den.
Mezitím nám Tomáš přivezl druhý balíček s ovocem, mlíkem a vyžádnou hračkou pro Adama. Přivezl to v určený čas hotelem, ale tentokrát nám nepřinesli nic. Volala jsem na recepci několikrát a bez úspěchu. Už jsme je začali podezírat, že to ztratili.

7. září
V repráku se ozvala zpráva, že se máme za hodinu připravit na přesun do patra, kde se testuje. Adama jsem na to připravila jen se slovy, že půjde na test, který už zná a pak už pojedeme za tátou domů. Po tolika dnech izolace jsme vyšli z pokoje na chodbu. Všichni stále oblečení v oblecích od hlavy k patě a všechno obalené v igelitu (včetně vysílaček).
Vyjeli jsme výtahem do vyššího patra a vykročili z výtahu. Před námi se objevilo bílé komando. Na pokyn ruky jsme přešli až dozadu na test. Naštěstí se dělalo jen z krve ????, kdy se píche malá jehla do prstu a výsledek je vyhodnocen do 30 minut.
První vteřiny jsem byla dost vykulená, ale opět byli všichni velmi příjemní, takže stažení žaludku rychle opadlo ❤️. Adam to dal s držením a brekem, ale nebylo to naštěstí takové mučení jako u tyčinky.
Po testování po mě opět chtěli peníze, ale to mi dopředu nikdo neřekl, takže na větu: Zde přilož kartu" , jsem vytáhla kartu od pokoje a přiložila k terminálu. Všichni jsme se u stolu rozesmáli. Odvedla jsem Adama zpět do pokoje a vrátila se za doprovodu bílé osoby zpět zaplatit s bankovní kartou.
U pokoje však čekalo překvapení - nalezená taška od Tomáše s milovaným dinosaurem !!!

Potom už jen pár dní na rýži s čili omáčkou a odjezd domů.

Celkově jsme se cítili na pokoji v pohodě a docela nám to i utíkalo. Měli jsme hezký výhled, takže jsme sledovali klasické malajské změny počasí a jeli zaběhlý režim, který jsem nastavila. Až na tu mojí rýmu, která byla každým dnem horší to bylo dobré.

Pustili nás, spíše možná vyhodili, o den dřív. Den předem nám do repráku řekli, že naše patro opustí pokoje mezi 9:30 - 10:00. Druhý den ráno nám začali v 8:30 bouchat do dveří, že máme opustit pokoje a jít se už odepsat. Ačkoli jsem měla předbaleno, tak jsme měli po pokoji ještě mnoho drobností a hlavně jsme seděli v pyžamu u snídaně. Naproti nám bydlel Číňan, který jim otevřel dveře a ptal se co je. Chlapi s vysílačkami urgovali opuštění pokoje do deseti minut. Číňan řekl, že potřebuje hodinu a zabouchnul dveře. Vyřešil to i za nás a já mohla v klidu sbalit.

V přízemí hotelu jsme doplatili doobjednané kapesníky (posmrkala jsem asi 10 krabic), toaletní papír a chleba s máslem. Zavolala taxi a za 40 minut jsme byli už doma.