leden 2021
V jaké zemi se ti líbilo nejvíce?
S novým rokem vždycky začínám přemýšlet o tom co bylo a co třeba bude. Nejčastěji se mě kamarádi a známí ptají, kde se mi líbilo nejvíce. Líbí se mi v Malajsii? Je to tady lepší než v Číně? Nechybí mi Dubaj?
Naše cesta v zahraničí začala v roce 2011 a od té doby se mě lidé ptají nejčasteji právě na to, kde se mi líbilo nejvíce. Ačkoli se může zdát odpověď jednoduchá, tak pro mě není a vždy odpovědí zklamu. Já skutečně nevím.
Lidé ode mě očekávají, že jasně řeknu zemi a proč právě tam a ne jinde. Já to takto nevnímám, protože bych potřebovala v každé zemi zažít zcela to samé, abych dokázala zhodnotit, ve které zemi se mi líbilo nejvíce.
Čína byla pro mě první zahraniční zkušenost kam jsem poprvé letěla letadlem. Žili jsme ve městě mezi jedním miliónem Číňanů a max 20 cizinců, kteří pracovali stejně jako Tomáš v průmyslové zóně města. Ačkoli jsme se po roce přestěhovali do většího města, kde žilo kolem 2000 cizinců, tak jsem stále byla s malým miminkem v cizí zemi sama, protože Tomáše pracovní vytíženost byla vysoká a o víkendech se z toho vzpamatovával. Naštěstí jsme měli shodou úžasných náhod v našem sousedství dvě české rodiny, díky kterým jsem se cítila klidnější s možností někomu zavolat kdyby něco. Tomáš za celé tři roky doma téměř nepromluvil.
Dubaj byla zajímavá. Přijeli jsme z asijské země, kde jsme celý víkend oslavovali nákup tvrdého sýra a nebo objevení nové pekárny, která pekla jiný než sladký chleba. Naopak v muslimské Dubaji bylo jídla až moc, mohli jsme si koupit čerstvou kávu na každém desátém kroku a všechno kolem bylo nové, ale příliš chudé na zeleň, stromy a přírodu. Změnou na lokální smlouvu jsme spadli ze 100% servisu, který nám firma v Číně poskytovala na 100% vlastní a vše jsme si museli zajistit sami. A to doslova ... Představte si, že přijedete do cizí země a musíte si najít ubytování, přihlásit se na energie, zapsat se do autoškoly (protože české řidičáky Vám jsou ve světě úplně na nic!!! ), sehnat taxi do práce, který vás nebude stát majlant a hlavně se vyznat v nových intrikách místního mixu národností a celkové vlně peněz, kterými musíte mávat na všechny strany, jinak s Váma v Dubaji každý zamete. Ale i v Dubaji jsme našli pomocnou ruku známých, kteří nám neuvěřitelně pomohli.
Po roce jsme se však museli stěhovat. Bydlení nám moc nevyhovovalo a majitel domu nám doteď dluží mnoho peněz, se kterými jsme se již dávno rozloučili, protože ten stres nám za to zkrátka nestál.
Tomáše pracovní pozice byla velmi přínosná, ale vyžadovala hodně cestování hlavně po jednotkách v jihovýchodní Asii, kam létal řešit problémy. Já se během prvního roku rozhodla vystudovat americkou školu tělesné výchovy a získala jeden z neuznávanějších titulů osobního trenéra ISSA. Zkrátka jsem chtěla něco dělat a říkala si, že v pozici housewife a matky s dítětem nemůžu dělat více než občasnou práci, která mě bude těšit a zároveň budu míst stále dostatek času na Adama. Další dva roky jsem skutečně trénovala ženy i muže v Dubaji a dokonce i získala nabídku práce ve fitness centru jako kouč kruhových tréninků. Adam chodil od dvou let do školky, já měla svůj pracovní dopolední program a stále dostatek času na vše okolo. Tomáš byl z celého jednoho měsíce doma vždy max týden a většinou se sbíral z nachlazení z klimaček, změny času a celkové únavy z cest.
A protože cest do Asie neubývalo, tak jednou Tomáš při příchodu domů otevřel dveře a řekl: "Stěhujeme se do Malajsie".
Ano, přesně takto to bylo, ale protože jsme tým, tak se změnou musíme souhlasit oba. Kdyby jeden z nás řekl, že nechce, tak by to ten druhý respektoval. V tomto případě se jednalo o neuvěřitelný profesní růst, který mu nabídl generální ředitel Malajsie, který viděl v Tomášovi silnou technickou profesionalitu, kterou v tomto oboru jen tak někdo nemá. Jednotka v Malajsii na tom nebyla vůbec dobře a byla dlouhodobě ve špatné situaci. Tomáš byl v podstatě poslední záchrana na udržení práškových barev v jihovýchodní Asii. Adam rostl a Tomáš to sotva stihl registrovat. Nová pozice už nebyla o cestování, a proto jsme se rozhodli pro změnu, abychom upevnili rodinný vztah.
Malajsie už mě jako nová země nepřekvapila. Byla to třetí země a my jsme přesně věděli, že nejdůležitější je mít krásné bydlení, kde se budeme cítit dobře. To se nám povedlo na 100%. Tomáš sice dojíždí do práce hodinu, ale jak sám říká: "To raději strávím čas na silnici, než abych pak víkendy seděl v baráku a v části Malajsie, kde se mi nelíbí".
Tomáš skutečně už tolik nelítal, ale Adama první rok vídal pouze o víkendu. Do práce jezdil když Adam spal a z práce přijížděl, když už Adam spal. První rok byl neskutečně náročný a Tomáš nevěřil, že by mohl někdy zvládnout pracovat 14-16 hodin denně. Bohužel to bylo nutné, protože ukočírovat asijský mix národností se ukázal těžším než zdálo. Já tento první rok prožívala s ním a každodenní bolesti břicha a špatný spánek se stal rutinou. Na druhou stranu už jsem byla zvyklá žít poměrně sama s Adamem, tak jsem si jela stále to samé a lehce jsme s Adamem objevovali zajímavosti Malajsie. Opět jsem si díky školce našla i nové kamarádky a velmi rychle cítila, že sem patřím.
- Kdychom se v Číně nepřestěhovali, neměli kolem sebe úžasnou partu lidí, ale seděli doma sami s nekonečným smogem za oknem a smradem z tofu a hotpotů, tak by se nám v Číně asi nelíbilo.
- Kdybych byla se vším závislá na Tomášovi, trápila mě chůze do školky ve 47°C, chyběla mi příroda a stromy, které nejsou třikrát denně uměle zavlažované, nepotkala slovenskou kamarádku Katarínu a stala ze mne pyšná dubajská fiflena, tak by se mi možná ani v Dubaji nelíbilo.
- Kdybych neznala chování Číňanů, nebyla zvyklá na cikánský bordel z Ústí nad Labem, byla introvert a uzavřená, nenašla si vlastní zábavu a práci, byla otrávená z nekonečného vlhkého počasí a miliardy komárů s horečkou dengue, tak by se mi ani v Malajsii nelíbilo.
Doma je tam, kde jsme spolu a je nám dobře ...
Přeji všem krásný víkend.
Lucie