Jak jsem poprvé jela v Malajsii sanitkou

Od 29. srpna jsem s Adamem ve vládou řízené hotelové karanténě, která nařizuje uzavření na pokoji bez nulového kontaktu s venkovním prostředím. Už jsme takto po druhé - viz článek z léta 2020. Mnoho našich kamarádů letos dostalo povolení na domácí karanténu, která se začala pomalu uznávat, ale my jsme to štěstí halt neměli, i když jsme to urgovali na všechny možné strany. Zkoušela jsem žádat znovu i na letišti, ale odpověď byl stejná: Dům nevyhovuje. A to máme tři ložnice a čtyři záchody - zkrátka komedie.

Každý hotel má také svého lékaře a zdravotní tým, který zjišťuje fyzický a psychický stav všech příchozích lidí do karantény. V podstatě se jedná jen o formulář, kde se vyplňuje, zda jste se v posledních dvou týdnech cítili zle.

Adam se však šestý den karantény dobře necítil. Začal ho bolet zub. Ten zub, který nám narychlo ošetřili v den odletu z Malajsie do ČR. Říkala jsem si, že to budeme čistit a čistit a třeba to vydrží až do konce. Kdepak. Adam nemohl jíst a v noci brečel bolestí. Ráno se zub uklidnil, ale s prvním kousnutím do jídla byla bolest a brek zpět.

Hotelový lékař nám vysvětloval, že jsme ve vládní karanténě a nemůžeme vycházet z pokoje, pokud nejme v ohrožení života. Říkala jsem si, že tohle Adam opravdu nepochopí a držet ho dalších sedm dní na ibalginech a doufat, že to pomůže, jsem nechtěla riskovat.

Byla sobota večer a po třech urgencích mi nakonec zavolal hotelový lékař zpět, že nemocnice, která je k hotelu přidělena, vezme Adama v šest večer. Hodně se mi ulevilo. Trochu nás ještě nechali vycukat, protože si pro nás do pokoje přišli o hodinu později, ale nevadilo to.

Vyšli jsme zadním vchodem, kde stála připravená malá převozová sanitka. Blikala červeně na všechny strany. Trochu jsem vyvalila oči, ale na druhou stranu jsem veděla, že hotelovým taxikem nás vzít nemohou. Než jsme nastoupili, tak si nás ochranka hotelu asi desetkrát vyfotila - pravděpodobně nás měli za pozitivní s covidem, protože tady už jiná nemoc a starosti nejsou.

Vyjeli jsme za bránu a v tu chvíli se spustila houkačka. Jet na zubní pohotovost houkající sanitkou jsem ještě nezažila. I když ..... auta tady moc na houkání nereagují a většina z nich jede rychleji než sanitky. Pouze policii a nebo doprovodným policejním vozům se tady uhýbá hned. Jednou se Tomášovi stalo, že mu policista na motorce za jízdy bouchl do zrcátka, protože Tomáš asi uhnul později než chtěli a nebo jen měli potřebu ukázat moc (kor, když my Češi jsme opravdu zvyklí uhýbat každé siréně téměř okamžitě).

Převozový vůz byl trochu starší a docela jsme vzadu lítali, ale v nemocnici jsme byli za půl hodiny. Byla to velká státní nemocnice ve městě Shah Alam, které leží asi 15 km od Kuala Lumpur. Říkala jsem si jak to tady budu komunikovat, když umím říct Bahasou sotva dobré ráno, ale ... personál mluvil anglicky tak, že jsme se všichni domluvili a nebyl žádný problém.

V nemocnici to hodně žilo. Lidé seděli na sedačkách, leželi na lehátkách s kyslíkem a celkově tam byl opravdu velký pohyb lidí, ale všichni dodržovali pravidla rozestupu a roušek. Nejdříve jsem musela zaplatit 500 Kč za registraci a hned potom jsme se přesunuli na zubní pohotovost, která byla součástí pohotovosti a příjmu jako takového. Nikdy jsem nebyla v Čechách na zubní pohotovosti, tak vůbec nemohu srovnávat. Říkala jsem si, že je to docela dobrá zkušenost pro Adama. Na chodbě byli převážně lidé s úrazy, hodně brečících dětí (asi tři děti s rozseklou hlavou) a mnoho starších pacientů na lehátkách s kyslíkem. Adam valil oči do všech stran.

V ten den měli službu dva lékaři, z toho jedna zubařka přivolaná přes telefon. Nejdříve mu udělali základní kontrolu zubů a dásně kolem bolavého zubu, a potom nás z potovosti přesunuli o 2 patra výš a asi 3 chodby dál na dětskou zubní kliniku. Byla sobota večer a celá klinika byla zavřená a zhasnutá. Vstoupili jsme dveřmi do tmavé místnosti, kde lékařka zapla jističe. V tu chvíli se rozsvítila celá čekárna a klimatizační jednotky začly chladit.  V duchu jsem si říkala, že to všechno zapínají skutečně jen kvůli nám?

Zubní klinika moderní, příjemná a všude mnoho dětských motivů. Lékařka, Malajka (ne čínská malajka) byla naprosto úžasná a bylo vidět, že s dětmi pracuje opravdu často. Adam prvních pár minut čištění držel, ale jakmile došlo na hlubší čištění blízko nervu, tak už to chudák nedal. Začal stávkovat, kníkat a odmítal pusu otevřít. Stálo mě to mnoho a mnoho slov a různých přesvědčovacích obratů, aby si znovu lehnul a nechal si šťourat v zubu, i když ví jak moc to bolí. Ale to si určitě umíte představit.
Byla jsem na něj nakonec pyšná, protože pochopil, že ten tým čtyř lidí (opravdu čtyři) tam jsou pouze kvůli němu, a pouze kvůli němu zapnuli celou kliniku a pokud se zub neošetří, tak se šest dní nevyspí ani nenají. Mě tohle přesvědčování vždy hodně unavuje a vím, že to nesmím vzdát a udržet zdravou přesvědčovací metodu, jinak s ním už nehnu.

Vše dopadlo dobře. Celý tým byl skvělý, přátelský, chápavý a profesionální. Adam dostal dokonce hračku za statečnost a přesunuli jsme se zpět do hlavní budovy nemocnice na pohotovost, kde byl stále velký pohyb lidí a přijíždějících velkých sanitek s ohlušující sirénou. Počkali jsme pár minut na vydání antibiotik, ujistili se, že v nemocnici nic neplatíme a vše vyrovnáme s hotelem, který převozovou sanitku objednal.

Se západem slunce v patách a houkající sirénou jsme se vraceli po dálnici zpět na hotel ...

V Petaling Jaya, Crystal Crown Hotel