Víkend plný zážitků na pláži Cherating
Po dlouhém období tepla a sucha, dorazily do Kuala Lumpur monzuny. Je to takový pravidelný kolotoč, který je občas doplněn o období zpracování palmového oleje a vypalování lesů v Indonésii. Bylo úterý a já si najednou říkala, že je v domě nějaká tma. Kouknu ven, vidím šedou oblohu a v dáli slyším hromy. Déšť trval skoro čtrnáct hodin a přinesl ohromné množství vody, které zaplavilo mnoho částí Malajsie. Změna počasí je zde a východní pobřeží, které je vždy monzuny v této části roku nejvíce zasaženo, bude za chvíli téměř uzavřené. Navíc v Malajsii příští rok končíme a třeba se tam už nedostaneme.
Nadhodila jsem doma nápad na prodloužený víkend právě na východním pobřeží Malajsie. Nechtěla jsem žádnou cestu delší jak 3,5 hodiny, abych Tomáše zase nedržela po každodenním zdlouhavém řízení do práce opět v autě. Koukla jsem na mapu a zaujala mě část Cherating. Silně muslimská část kraje Pahang, která se nepyšní žádnými atrakcemi, předraženými hotely a už vůbec ne restauracemi. Nicméně jsem našla resort, který jsem si proklepla skrz Facebook, Instagram i Tiktok a zjistila, že tady by se to dalo ... proto sociální sítě a mám a velmi často je využívám k ověření různých míst.
Zkoukli jsme mapu a Tomáš byl z tříhodinové cesty autem nadšený, takže jsme na nic nečekalia objednali si pokoj od pátku do neděle. Trochu jsme se obávali plně obsazeného hotelu, ale na druhou stranu jsme věděli, že pláž je opravdu dlouhá a určitě si nějaké klidné místo najdeme.
Před odjezdem jsme koupili pivo, protože "Tomáš na dovolené nefungovat bez pivo" (citace ze seriálu Simpsons), pár plechovek cizrny kdyby restaurace byla založena pouze na lokálním jídle (pálivé červené a zelené omáčky všude), tak aby Adam nejedl tři dny suchou rýži :D a nějaké ovoce.
Na místo jsme dorazili poměrně brzo a měli tři hodiny do check-in. Nechali jsme si věci v autě a sedli si do hotelové restaurace, kde nás překvapili poměrně dobrým jídlem. Objednali jsme si špagety Napolitana a hovězí sizzling s rýží - dalo se to jíst, bylo chutné, prostě pecka. Náš číšník se jmenoval Bob, malajský Ind, a fungoval na place skvěle. A protože mě baví si dělat blízké kontakty s personálem, který budeme vídat pravidelně ( viz článek Tam, kde mě znají jménem), tak jsem číšníkovi poděkovala jeho jménem a bylo vidět, že ho to moc potěšilo. Při placení se objevil i manažer restaurace a ptal se mě, zda je všechno v pořádku. Nebyl důvod nechválit, takže jsme se příjemně seznámili i s managerem, také malajským Indem. Zbytek personálu byli Malajci a v kuchyni takový mix malajských Číňanů a Indů.
Z restaurace byl krásný výhled na pláž, na moře i na celý prostor hotelu s bazénem. Tomáš měl dva důležité online mítingy, ale to už jsme seděli pod slunečníkem na lehátku u pláže, kde nebyl vůbec nikdo. Netrvalo dlouho a náš číšník jménem Bob se u lehátka objevil s kyblíkem plným ledu a piva. Natolik jsme se jim zalíbili, že nám našli pod pultem i pivo, které se neservíruje v žádném hotelu tohoto typu v této části Malajsie (na účtu jsme to měli vypsáno jako Pool Fun :D :D, aby se nedostali do potíží). Vrátím se od moře, kde si Adam stavěl hrady a vidím jak se Tomáš nalejvá pivem. Oba kroutíme hlavou a stále si opakujeme, že to není ani možné, že si musíme dnešní den užít, protože takhle skvělý to přece nemůže být celý víkend.
Byl čas se ubytovat. Hotel se prezentuje jako 4*, ale skutečnost je taková rodinná 3*. Může se mnou někdo nesouhlasit, ale v Malajsii zkrátka není taková úroveň hotelových služeb jakou můžete dostat za stejné nebo lepší peníze v Thajsku. Než jsme vstoupili do pokoje, tak jsme zjistili, že náš pokoj je ten poslední na chodbě a to znamená jenom jeden soused. Další super bonus, který jsme nečekali. Pokoj byl malý, ale hezký. Nábytek trochu retro, koupelna nová a když nebudu řešit vrstvu prachu, tak byl čistý
a voňavý.
Pořád jsme tomu nemohli uvěřit, že je ta pláž prázdná a říkali si, že je to možná jediný den a o víkendu bude určitě plno. Museli jsme si to užít. Vyrazili jsme směrem do zátoky, která byla asi 4 km od našeho hotelu. Adam pobíhal po pláži, ale do moře se bál. Bohužel zkušenosti s medúzami a mini žralokama
z pláže na malajském ostrově Langkawi a hodině přírodopisu, kdy jim učitelka vyprávěla o mořském krokodýlovi, který žije v Malajsii, moc nepřidalo. Nikdy neměl žádnou špatnou zkušenost, ale pár žahnutí a pár záběrů na velké predátory ve škole, mu vytvořilo určitý pohled. Já ho v tom nechci podporovat, ale na druhou stranu mu naprosto rozumím, protože já se moře bojím hodně. A taky nemám žádnou špatnou zkušenost a plavu poměrně dobře.
Vstup do moře je v této části hodně pozvolný (alá Balaton) s příjemným tempem vln, které často využívají lidé i pro serfování. Vlny ale způsobují zvýření písku a tím jeho neprůhlednost. V dálce je však vidět, že je moře krásně modré a čisté. Vzala jsem Adama za ruku a šli do moře. Když měl vodu po kolena, tak začal lehce panikařit, ale přicházející vlny a vytvořená zábava jejich přeskakováním ho dost uklidnila. Nenápadně jsem ho během přeskakování vln posouvala dál do moře až byl ve vodě pás. Začal říkat něco o tom, že se vrací, že vlny jsou moc velké, že se bojí, ale to už si ho převzal Tomáš a ukázal mu jak se na vlně zhoupnout. Natolik ho to nadchlo, že zapomněl na svůj strach, i když na zem pomalu nedosáhl. Na břehu se mě sice zase zeptal, zda to opravdu není ta část s tím mořským krokodýlem, ale jinak byl v pohodě. Možná tomu pomohlo to, že neviděl co v moři plave a nebo mu to třeba jen více sedlo.
Došli jsme k příjemnému místu asi 3 km od hotelu, kde jsme zase hupli do moře. Jenže ... jsme si nevědomili, že příliv tu přichází dříve a pozvolna. Když jsme se vrátili z vody, tak z bot zůstaly na místě jenom moje, které jsou docela těžké a jedna Tomášovo žabka. Adamovo boty byly fuč úplně. Mě to přišlo poměrně líto, protože to byly velmi praktické a nové boty. Ale byly hlavně oranžové, takže jsem si říkala, že ty zkrátka musíme najít.
Začala tedy akce hledání bot. Po 100 m jsem našla jednu oranžovou botu a o dalších pár desítek metrů, se ve vodě houpala druhá - nadšení veliké. Žabka však byla asi opravdu ztracená. Mrzelo nás to spíš proto, že vytváříme v moři bordel, než to, že bychom ztratili botu. Už jsme to chtěli vzdát, ale najednou jsem v dálce zahlédla něco, co by opravdu žabka být mohla ... a opravdu ano. O více jak 300 m dál jsem ji našla :D :D. Měli jsme z toho dokonalý zážitek - a to je na tom to nejhezčí. Umíme být stále nadšení z malých situací.
Pomalu jsme se vraceli zpět do hotelu. Na pláži kromě nás nikdo nebyl. V hotelové restauraci se svítilo a byl vidět pohyb kuchařů v kuchyni, to bylo dobré znamení. Z menu jsme si opět vybrali sizzling, protože bylo opravdu dobré a k pití čerstvé džusy a hlavně vodu. Hotel nedává na pokoj vodu, takže jsme ji museli v restauraci dokoupit ve velkém a to i na druhý den.
Manažer restaurace, kterému jsem při obědě pochválila servis a jídlo, slavil společně se svou rodinou v restauraci narozeniny. Měli soukromý gril, který bohužel nebyl sdílený s ostatními hosty, ale vonělo to parádně. Nicméně jsme opravdu asi udělali příjemný dojem a manager nám sám přinesl něco z grilu na ochutnání. Naprosto fantastický.
Další krásnou příhodou je, že během večeře za Adamem přišel chlapec jeho věku, aby se přidal k oslavě a opekl si na grilu maršmeloun. Adam tyhle věci moc nejí, tak hezky odmítl, ale pak se zasekl. Koukl na mě a povídá: "Mami, já toho kluka asi znám. To je asi můj spolužák ze třídy, Aidan. Ale jistý si nejsem, protože jsem ho ještě nikdy neviděl naživo, jenom přes online školu".
Adamovi to vrtalo hlavou, ale ujistit se jít nechtěl.
Ačkoli jsou Malajci svým životním stylem až moc uvolnění, tak se vedle nich dá spát. Vedle Číňana, kterej bude chrchlat, řvát na někoho do telefonu a pak vám vleze před okno a pustí si nahlas nějaký youtube video zatímco kouří cigáro, protože "Já teď tady a nikdo jiný", se spát opravdu nedá. Tady nikdo po desáté večer nedupal, nehalekal a zkrátka koukal normálně na televizi nebo spal. A to byl hotel opravdu kompletně obsazen. Když jsem se koukala den po naší rezervaci na pokoje, tak už žádný volný pokoj nebyl.
Ráno bylo však překvapení v podobě fronty na snídani. Lidí a dětí je v hotelu opravdu hodně, ale kde celý den včera byli, to nevíme. Zatímco jsme stáli u vchodu v řadě, tak si nás všiml číšník Bob a zamavál na nás. Začal svolávat personál a vytvořili pro nás menší stůl. Bylo to fajn se vyhnout čekání a navíc jsme byli jediná tříčlenná rodina v celém hotelu, která se dala usadit jednodušeji než ostatní, takže proč toho nevyužít.
Říkali jsme si, že vyrazíme po snídani zase na pláž a uvidíme koho tam potkáme. Skutečně jsme na pláži někoho potkali. Ale lidé to nebyli. Nikdo by mi ani ve snu nevěřil, že na pláži uvidím stádo krav. Válely se na pláži a užívaly si pohodu hned naproti hotelu :D. Po několik minutách vyběhl z hotelu muž s klackem a začal krávy vyhánět. Zvedly se a šly pomalu pryč.
Začala tedy akce hledání bot. Po 100 m jsem našla jednu oranžovou botu a o dalších pár desítek metrů, se ve vodě houpala druhá - nadšení veliké. Žabka však byla asi opravdu ztracená. Mrzelo nás to spíš proto, že vytváříme v moři bordel, než to, že bychom ztratili botu. Už jsme to chtěli vzdát, ale najednou jsem v dálce zahlédla něco, co by opravdu žabka být mohla ... a opravdu ano. O více jak 300 m dál jsem ji našla :D :D. Měli jsme z toho dokonalý zážitek - a to je na tom to nejhezčí. Umíme být stále nadšení z malých situací.
Pomalu jsme se vraceli zpět do hotelu. Na pláži kromě nás nikdo nebyl. V hotelové restauraci se svítilo a byl vidět pohyb kuchařů v kuchyni, to bylo dobré znamení. Z menu jsme si opět vybrali sizzling, protože bylo opravdu dobré a k pití čerstvé džusy a hlavně vodu. Hotel nedává na pokoj vodu, takže jsme ji museli v restauraci dokoupit ve velkém a to i na druhý den.
Manažer restaurace, kterému jsem při obědě pochválila servis a jídlo, slavil společně se svou rodinou v restauraci narozeniny. Měli soukromý gril, který bohužel nebyl sdílený s ostatními hosty, ale vonělo to parádně. Nicméně jsme opravdu asi udělali příjemný dojem a manager nám sám přinesl něco z grilu na ochutnání. Naprosto fantastický.
Další krásnou příhodou je, že během večeře za Adamem přišel chlapec jeho věku, aby se přidal k oslavě a opekl si na grilu maršmeloun. Adam tyhle věci moc nejí, tak hezky odmítl, ale pak se zasekl. Koukl na mě a povídá: "Mami, já toho kluka asi znám. To je asi můj spolužák ze třídy, Aidan. Ale jistý si nejsem, protože jsem ho ještě nikdy neviděl naživo, jenom přes online školu".
Adamovi to vrtalo hlavou, ale ujistit se jít nechtěl.
Ačkoli jsou Malajci svým životním stylem až moc uvolnění, tak se vedle nich dá spát. Vedle Číňana, kterej bude chrchlat, řvát na někoho do telefonu a pak vám vleze před okno a pustí si nahlas nějaký youtube video zatímco kouří cigáro, protože "Já teď tady a nikdo jiný", se spát opravdu nedá. Tady nikdo po desáté večer nedupal, nehalekal a zkrátka koukal normálně na televizi nebo spal. A to byl hotel opravdu kompletně obsazen. Když jsem se koukala den po naší rezervaci na pokoje, tak už žádný volný pokoj nebyl.
Ráno bylo však překvapení v podobě fronty na snídani. Lidí a dětí je v hotelu opravdu hodně, ale kde celý den včera byli, to nevíme. Zatímco jsme stáli u vchodu v řadě, tak si nás všiml číšník Bob a zamavál na nás. Začal svolávat personál a vytvořili pro nás menší stůl. Bylo to fajn se vyhnout čekání a navíc jsme byli jediná tříčlenná rodina v celém hotelu, která se dala usadit jednodušeji než ostatní, takže proč toho nevyužít.
Říkali jsme si, že vyrazíme po snídani zase na pláž a uvidíme koho tam potkáme. Skutečně jsme na pláži někoho potkali. Ale lidé to nebyli. Nikdo by mi ani ve snu nevěřil, že na pláži uvidím stádo krav. Válely se na pláži a užívaly si pohodu hned naproti hotelu :D. Po několik minutách vyběhl z hotelu muž s klackem a začal krávy vyhánět. Zvedly se a šly pomalu pryč.
Tentokrát jsme šli na druhou stranu pobřeží, které bylo dlouhé asi 5 km a nebylo na něm nic. S tím musí člověk počítat a mít vše
s sebou v batohu. Předpověď počasí hlásila na odpoledne bouřku přicházející z vnitrození. V dáli se skutečně hromadily tmavé mraky a za hodinu začalo i lehce pršet, ale nic velkého. Adam vyslovil přání, že by si rád vyzkoušel skluzavky u bazénu než přijde bouřka, tak jsme se vydali pomalu zpět do hotelu. Náš číšník Bob na nás zamával a zeptal se, zda něco nepotřebujeme. Objednali jsme si tedy Pool Fun, čti pivo, a přesunuli se k bazénu, kde se koupalo sotva 5 rodin na 3 bazény.
Ačkoli hotel leží v muslimské části, tak neměl žádná speciální omezení na nošení plavek. Pouze tanga a příliš málo látky nebylo povoleno. Na druhou stranu jsem tam byla jediná nemuslimská žena, která ty dvoudílné plavky na sobě měla. Ostatní ženy měly na sobě dlouhé plavecké kalhoty, triko s dlouhým rukávem a na hlavě šátek, který zakrýval vlasy i krk. Neměla jsem potřebu na sebe strhávat pozornost a nebo někomu něco dokazovat, tak jsem si u bazénu oblékla plavecké tričko a bylo mi to dokonce i příjemnější. Navíc to slunce tak pálilo, že krém s ochranou SPF 50 nestačil a tahle trička jsou ve finále nutností pro ochranu kůže než jen pro obecné zakrytí. Tomáš nemá úplně kůži, která by se bratříčkovala se sluncem, takže ten nosí plavecké triko a klobouk vždy. Jednoduše řečeno - nebylo zde nic co by mě omezovalo, vadilo a nebo snad nutilo něco řešit.
Skluzavku jsem si nakonec vyzkoušela i já, ale byla určená opravdu jen pro děti, protože jsem si při druhém sjezdu narazila ruku jak jsem se tam nevešla :D ... už jsem halt stará :D.
Adam si tam hned našel nějakého místního kamaráda a blbli spolu ve vodě až do bouřky, která opravdu nakonec přišla. Využila jsem deště a utekla do hotelových malých lázní na masáž. Byla jsem na masáži asi po roce a bylo to famózní. Žádná bolestivá, napravovací a nebo zaměřující se na jedno skříplé místo, ale příjemná a relaxační.
Děšť se přehnal směrem nad moře a bylo po bouřce. Adam naběhnul zase do bazénu s kamarádem, Tomáš hnípal na pokoji a já měla příležitost sledovat chování malajských rodin. Přišlo mi, že mají průměrně tři děti a nebo méně, ale žena byla v pokročilém stádiu očekávání. Těhotných žen tam bylo poměrně dost. Líbilo se mi, že se o děti starají a věnují se jim. Jak chlapi nepijou ten alkohol a neřeší případné zteplání piva, tak mají více možností dojít k dětem a nebo tam s nimi zkrátka ve vodě po kolena sedět
a lehce to koordinovat u spodní části sjezdovky, aby nedošlo ke srážce. Malajci nejsou nějak hluční, neurvalí nebo nepříjemní. Budu se opakovat, ale Malajci jsou úžasnými společníky na dovolenou, protože na vás přenesou tu uvolněnost až lenost a tím spojenou pozitivní náladu. V pracovním prostředí je však tahle jejich dokonalá uvolněnost, nicnedělání a pomalost na výskok
z kůže. A možná proto jim největší a nejsilnější část byznysu převzali ambiciózní Číňané ... ale zpět k dovolené :)
Měli jsme před sebou poslední večer u moře, hráli Dobble a dýchali příjemný vzduch. Zjistili jsme, že v restauraci dělají jedny
z nejlepších spring rolls, které jsme kdy jedli, takže jsme si naposled dopřáli tento krásně mastný předkrm a k hlavnímu jídlu jsme objednali smaženou místní řýži, grilované kuře, hranolky a hovězí sizzling. Z měšity se sice ozýval zpěv, ale do pokoje to slyšet naštěstí nebylo, takže opět klidná noc ve zcela plném hotelu. Adam byl po celém dni lítání na pláží, plavaní a hraní do noci
v bazénu unavený a zůstal po večeři na pokoji. Já se s Tomem vydala ještě na noční procházku po pláži, kde jsem poprvé v životě viděla vycházet Měsíc na horizontu moře. Měl oranžovou barvu a vypadal jako zapadající Slunce. Ale stoupal nahoru a pomalu měnil svou barvu z oranžové do bílé. Ohromné. Po pláži běhalo mnoho malých krabů a byli fakt vtipní. Tomáš měl v ruce baterku, a proto jsme je mohli dobře vidět. Byla zábava sledovat jak se hned nadzvedli a stali se z nich největší ranaři na pláži, přitom měli sotva 10 cm. Já se jich bála, ale já se bojím všeho :D.
Ráno jsme se u snídaně rozloučili s číšníkem Bobem a manažerem a ještě naběhli na pár hodin do moře. Adam zjistil, že mu večer příliv zničil hradby a sopku, takže se pustil hned do práce. Chtěli jsme se vyhnout dopravní zácpě, a proto jsme museli odjet
z resortu kolem desáté ráno. Adamovi se z moře nechtělo, ale lepší odjet na čas než zůstat dvě hodiny v autě na jednom místě.
Cestou jsme se ještě chtěli stavit na sloní farmě, abychom je podpořili. Když jsme dojeli k místu, tak jsme se zařadili do šíleně dlouhé fronty, která se nehýbala. Tomáš to šel okouknout a zjistil, že fronta aut je i za zatáčkou a vede až na parkoviště k rezervaci - rozhodl to otočit a jet domů. Trochu mě to mrzelo, ale jeli jsme je tam hlavně finančně podpořit a vzhledem k počtu aut to asi udělá někdo za nás. Tomáš mi ale zastavil po cestě u stánku s lokálním ovocem, abych si spravila náladu a mohla tak podpořit někoho jiného.
Za mně opravdu krásná dovolená plná pohody, neuvěřitelných zážitků, prázdných pláží, krásného moře, bez bordelu (odpadků)
a hlavně bez Číňanů. Užili jsme si to všichni.
A poslední příhoda, která s touto dovolenou souvisí. V pondělí při online škole se učitelka ptala dětí na strávený víkend. Chlapec Aidan řekl, že byl v Cherating, kde jeho děda slavil narozeniny. V tu chvíli Adam vyskočil a zapnul mikrofon: "Já jsem tam byl taky a viděl jsem tě v restauraci. Jenže jsem si nebyl jistý, zda to jsi ty, protože jsme se nikdy nepotkali". Aidan je ve škole nový
a bohužel si přes online školu spolužáky nepamatuje, takže se kluci takto osobně potkali, ale nevěděli, že spolu sedí každý den na stejné obrazovce ....
......... svět je malý a o náhody tu není nouze.
s sebou v batohu. Předpověď počasí hlásila na odpoledne bouřku přicházející z vnitrození. V dáli se skutečně hromadily tmavé mraky a za hodinu začalo i lehce pršet, ale nic velkého. Adam vyslovil přání, že by si rád vyzkoušel skluzavky u bazénu než přijde bouřka, tak jsme se vydali pomalu zpět do hotelu. Náš číšník Bob na nás zamával a zeptal se, zda něco nepotřebujeme. Objednali jsme si tedy Pool Fun, čti pivo, a přesunuli se k bazénu, kde se koupalo sotva 5 rodin na 3 bazény.
Ačkoli hotel leží v muslimské části, tak neměl žádná speciální omezení na nošení plavek. Pouze tanga a příliš málo látky nebylo povoleno. Na druhou stranu jsem tam byla jediná nemuslimská žena, která ty dvoudílné plavky na sobě měla. Ostatní ženy měly na sobě dlouhé plavecké kalhoty, triko s dlouhým rukávem a na hlavě šátek, který zakrýval vlasy i krk. Neměla jsem potřebu na sebe strhávat pozornost a nebo někomu něco dokazovat, tak jsem si u bazénu oblékla plavecké tričko a bylo mi to dokonce i příjemnější. Navíc to slunce tak pálilo, že krém s ochranou SPF 50 nestačil a tahle trička jsou ve finále nutností pro ochranu kůže než jen pro obecné zakrytí. Tomáš nemá úplně kůži, která by se bratříčkovala se sluncem, takže ten nosí plavecké triko a klobouk vždy. Jednoduše řečeno - nebylo zde nic co by mě omezovalo, vadilo a nebo snad nutilo něco řešit.
Skluzavku jsem si nakonec vyzkoušela i já, ale byla určená opravdu jen pro děti, protože jsem si při druhém sjezdu narazila ruku jak jsem se tam nevešla :D ... už jsem halt stará :D.
Adam si tam hned našel nějakého místního kamaráda a blbli spolu ve vodě až do bouřky, která opravdu nakonec přišla. Využila jsem deště a utekla do hotelových malých lázní na masáž. Byla jsem na masáži asi po roce a bylo to famózní. Žádná bolestivá, napravovací a nebo zaměřující se na jedno skříplé místo, ale příjemná a relaxační.
Děšť se přehnal směrem nad moře a bylo po bouřce. Adam naběhnul zase do bazénu s kamarádem, Tomáš hnípal na pokoji a já měla příležitost sledovat chování malajských rodin. Přišlo mi, že mají průměrně tři děti a nebo méně, ale žena byla v pokročilém stádiu očekávání. Těhotných žen tam bylo poměrně dost. Líbilo se mi, že se o děti starají a věnují se jim. Jak chlapi nepijou ten alkohol a neřeší případné zteplání piva, tak mají více možností dojít k dětem a nebo tam s nimi zkrátka ve vodě po kolena sedět
a lehce to koordinovat u spodní části sjezdovky, aby nedošlo ke srážce. Malajci nejsou nějak hluční, neurvalí nebo nepříjemní. Budu se opakovat, ale Malajci jsou úžasnými společníky na dovolenou, protože na vás přenesou tu uvolněnost až lenost a tím spojenou pozitivní náladu. V pracovním prostředí je však tahle jejich dokonalá uvolněnost, nicnedělání a pomalost na výskok
z kůže. A možná proto jim největší a nejsilnější část byznysu převzali ambiciózní Číňané ... ale zpět k dovolené :)
Měli jsme před sebou poslední večer u moře, hráli Dobble a dýchali příjemný vzduch. Zjistili jsme, že v restauraci dělají jedny
z nejlepších spring rolls, které jsme kdy jedli, takže jsme si naposled dopřáli tento krásně mastný předkrm a k hlavnímu jídlu jsme objednali smaženou místní řýži, grilované kuře, hranolky a hovězí sizzling. Z měšity se sice ozýval zpěv, ale do pokoje to slyšet naštěstí nebylo, takže opět klidná noc ve zcela plném hotelu. Adam byl po celém dni lítání na pláží, plavaní a hraní do noci
v bazénu unavený a zůstal po večeři na pokoji. Já se s Tomem vydala ještě na noční procházku po pláži, kde jsem poprvé v životě viděla vycházet Měsíc na horizontu moře. Měl oranžovou barvu a vypadal jako zapadající Slunce. Ale stoupal nahoru a pomalu měnil svou barvu z oranžové do bílé. Ohromné. Po pláži běhalo mnoho malých krabů a byli fakt vtipní. Tomáš měl v ruce baterku, a proto jsme je mohli dobře vidět. Byla zábava sledovat jak se hned nadzvedli a stali se z nich největší ranaři na pláži, přitom měli sotva 10 cm. Já se jich bála, ale já se bojím všeho :D.
Ráno jsme se u snídaně rozloučili s číšníkem Bobem a manažerem a ještě naběhli na pár hodin do moře. Adam zjistil, že mu večer příliv zničil hradby a sopku, takže se pustil hned do práce. Chtěli jsme se vyhnout dopravní zácpě, a proto jsme museli odjet
z resortu kolem desáté ráno. Adamovi se z moře nechtělo, ale lepší odjet na čas než zůstat dvě hodiny v autě na jednom místě.
Cestou jsme se ještě chtěli stavit na sloní farmě, abychom je podpořili. Když jsme dojeli k místu, tak jsme se zařadili do šíleně dlouhé fronty, která se nehýbala. Tomáš to šel okouknout a zjistil, že fronta aut je i za zatáčkou a vede až na parkoviště k rezervaci - rozhodl to otočit a jet domů. Trochu mě to mrzelo, ale jeli jsme je tam hlavně finančně podpořit a vzhledem k počtu aut to asi udělá někdo za nás. Tomáš mi ale zastavil po cestě u stánku s lokálním ovocem, abych si spravila náladu a mohla tak podpořit někoho jiného.
Za mně opravdu krásná dovolená plná pohody, neuvěřitelných zážitků, prázdných pláží, krásného moře, bez bordelu (odpadků)
a hlavně bez Číňanů. Užili jsme si to všichni.
A poslední příhoda, která s touto dovolenou souvisí. V pondělí při online škole se učitelka ptala dětí na strávený víkend. Chlapec Aidan řekl, že byl v Cherating, kde jeho děda slavil narozeniny. V tu chvíli Adam vyskočil a zapnul mikrofon: "Já jsem tam byl taky a viděl jsem tě v restauraci. Jenže jsem si nebyl jistý, zda to jsi ty, protože jsme se nikdy nepotkali". Aidan je ve škole nový
a bohužel si přes online školu spolužáky nepamatuje, takže se kluci takto osobně potkali, ale nevěděli, že spolu sedí každý den na stejné obrazovce ....
......... svět je malý a o náhody tu není nouze.